Černé stíny

Černé stíny uvnitř srdce se probouzejí společně s počátkem noci. S prvními hvězdami zjevujícími se na obloze. Pokoj osvětluje pouze světlo z notebooku odloženého kdesi bokem na stole a svíčka zapálená na druhé straně pokoje. Plamen ve sklenici plné vosku tančí, čímž na zdech vytváří rozličné nestvůry.

Jen tak koukat do prázdna. Na stěny a jejich stínohry. Překrásné. Děsivé. Překrásně děsivé. Nechat šero splynout s vlastní duší. Místo hudby poslouchat hlasy ve vlastní hlavě. Tisíce myšlenek. Jedna přes druhou se hlásí o slovo. Bolest, radost, smutek, štěstí. Všechny tyto úvahy se jedna přes druhou překřikují. Nad nimi však stojí zamilovanost. Jediný pocit přítomný ve všech z každé každičké emoce. Pocity střídající se jako na horské dráze. Mánie i deprese během jedné minuty. Ale ta láska. Ta neodchází. Je to most. Most přes obyčejnou řeku. Jednou klidnou a podruhé rozbouřenou. A každý vztek je povodeň. Příval nečekané vody, která se snaží most strhnout. Na obou březích. Je otázkou času kdy a jestli se záplavě povede svůj plán splnit.

Největší přání - zapomenout. Na všech těch jednadvacet nepovedených let. Na ty zažité vzorce chování. Kostlivce ve skříni. Hodit za hlavu veškerá ta břímě. Vyhodit do koše sebe.

Ošklivé věci a vtíravé otázky deroucí se během dne ven. Jako zombie pohřebené šest stop pod zemí, které se hrabou na povrch. Ve chvíli, kdy vystrkují ruce, přiběhnout a zašlapat je zpátky do země. Přihodit na ně další lopatu masivní hlíny. Během noci je nechat vyjít z hrobů. Nechat do sebe proniknout všechny stíny a šerednosti. Být na chvíli jednou z nich. Tou zlou. Přestat se aspoň na okamžik bát. Vyslovit a pojmenovat v sobě všechny ty věci, které není sociálně přijatelné říct nahlas.

Černé stíny uvnitř srdce jsou tak podobné plamenu svíčky. Zlost je povodeň a ta voda svíci uhasí. A ona tak může v klidu usnout. Tak jako každou noc před tím... Tak jako každou noc po tom...