vpřed do dalších eskapád

Jsem nějaká rozjetá.
Drzá, zlá, urejpaná. Vysmátá a šťastná. Neskutečně flirtující.

---

Od srdce se směju tomu, že se mi fakt splní každé přání, které si jen pomyslím. A musím si dát kurevskej pozor na to, co si myslím. Protože to, co se mi splnilo teď je regulérně na záchvat smíchu.

"Řekni mi, až to bude za hranicí."

"Já hranice nemám. Záleží na tvém svědomí."

"Tak to zase nemám já."

Pořád si se sebou nevím rady.

V práci na mě kolegyně vyrukovala s větou: "Vy vypadáte na první pohled jako taková křehká květinka. Ale vy jste v duši pořádný kus baby. Na vás by měli být rodiče opravdu pyšní."

Nechápu tam, proč učitelé řeší děti, které jsou takové, jaké jsem byla já. A vlastně děkuji všem okolnostem, že mě takhle nikdo neřešil. Neseděla jsem na jenom místě. Většinu času jsem byla myšlenkama mimo. Angličtinářka na gymplu ze mě měla celé 4 roky srandu, že mám hlavu v oblacích. A kolikrát se mi tyhle výpadky stávají teď bych se ani nedopočítala. V metru nikdy nevím, na jaké zastávce zrovna jsem. Prostě mi najednou třeba tři, čtyři zmizí. A ne, nespím. Nikdy jsem neuměla psát hezky, nešlo mi kreslit ani vystřihovat. Ale nikdy mi neříkali, že mi to nejde. Vždycky vyzdvihovali, jak jsem skvělá, třeba v matice. Nikdy jsem nebyla ta, která by si nechala dát ránu. Vždycky jsem ji vrátila. A kolikrát ta tichá introvertní holka nahlas zaječela zpátky na zlou spolužačku nebo nevděčnou učitelku, když po ní ječeli... Protože jsem si nikdy nenechala srát na hlavu. A každý to vždycky hned pochopil. A proto mě taky desítky lidi nesnáší. Tu tichou, milou, křehkou květinku...

No ale teď jsem se prostě rozjela. A nevím, jestli chci brzdit. Nějak mě to přemohlo. A baví mě to.

Vlastně jsem zjistila, že víc než cokoli jiného miluji svou svobodu. Biologické hodiny tikají, ale ta nezkrotná šelma ve mně stejně vítězí.

Prej že sukuba. Hihi. :)