Kill me just kill me

Není nic lepšího než si v práci pozvat skupinku skoro dvaceti deváťáků na kariérní poradenství.

Skupinku skládající se výhradně z kluků.

Dva dny po koncertě Dana Landy.

Na který jsem šla s angínou.

Už dvě hodiny se tady před zrcadlem hystericky směju a nemůžu přestat.

Protože mám první skupinku zítra a další ve středu.

No směju... Ráda bych se smála, kdybych byla schopna rozhýbat hlasivky.

Ale já jsem totálně bez hlasu.

Ptala jsem se bývalého, co mám dělat, aby mě ti smradi aspoň trochu respektovali.

Zamyslel se, jaký tehdy byl on.

A řekl mi: "Nechoď tam. Nedáš to."

Ptala jsem se současného, co mi poradí, abych to s bandou pubertálních kluků zvládla.

Zamyslel se, jaký tehdy býval on...

A řekl mi: "Nechoď tam. Uteč."

Ptala jsem se kamaráda, co mám dělat, abych to tam přežila.

Zamyslel se...

A řekl mi: "Nic nenaděláš, stejně ti budou civět na kozy, ať si oblečeš, co chceš."

Někdy bych uvítala trochu té milosrdné lži.

Vzhledem k tomu, že neumím mluvit před skupinou lidí, která je větší než dva lidi, tak to bude opravdu zábavné.

Bože, do čeho já jsem se to zase nechala uvrtat...

Fňuk.

Jako nějak to půjde. Vždycky jsem všechno nějak zvládla. Jen z toho mám prostě takovej přirozenej strach...

A tak prostě ráno nahodím mejkap, tvrďáckej výraz. A než přijedu do práce, tak si stejně na nic nebudu hrát a prostě s nimi budu kámoš. Protože to jinak neumím, že jo... Já jsem totiž ta vysmátá. Pořád a před všema...