Who cares when someone's time runs out?

Hraju si na velkou borku. Na to, že Kladeňáčka neřeším. Že je mi vlastně jedno, jak to mezi sebou máme. Nebo spíš nemáme. Všichni se ptají, všichni komentují, všichni ví všechno lépe než já. To, že se "zakoukávám" jinde, má své důvody. Protože je mi hrozně těžko, když už někomu po tisící vysvětluji, proč bydlím v Praze s nějakým úplně cizím klukem a můj přítel, se kterým jsme pět let, bydlí jinde. Dělám, že jsem v pohodě, přitom po každém takovém vysvětlování mám slzy na krajíčku, protože to taky, kurva, nechápu. Každý den nachodím se sluchátkami v uších desítky kilometrů, každý den navštěvuji někoho jiného, jen abych nebyla sama, tahám ven lidi, se kterými si skoro ani nemám co říct, jen abych byla s někým a tvářím se, jak je svět růžový a báječný.

Jenže pak se vrátím domů, jsem tady sama, protože spolubydlící se většinou vrací až v noci, a z toho ohlušujícího ticha brečím. Co mě hrozně děsí, je to, že jsem zase začala dostávat panické záchvaty, kterým jsem se osm let úspěšně vyhýbala. Když jsem v práci, je všechno v pohodě. Když jsem s někým, tak taky. Ale jakmile mám jít sama do obchodu, musím překonat chuť jít nejdřív zvracet. V noci se budím v křečích. Mám tolik nočních můr, že se ráno budím ještě víc unavená takže jsem zase ve stavu, že nechci chodit spát... A už zase se při sebemenší námaze dusím. Protože se zapomínám nadechovat... Takže pak omdlívám ne cestou do schodů, jak by se dalo předpokládat, ale cestou ze schodů. Tělo plné modřin...

A budete se brát? A plánujete děti? A proč bydlí s mámou a ne s tebou? A proč si nenajde práci? A proč ještě studuje? A proč ti to nevadí? A proč vám to takhle vyhovuje? A proč, a proč, a proč?

Nejhorší jsou na tom pak ty komentáře, jak by všichni všechno dělali úplně jinak. Upřímně řečeno, je mi dost u prdele, jaké životy si vedete vy ostatní a že vám by se to takhle nikdy nestalo. Jediný komentář na tohle téma, který jsem ochotna zkousnout, prohlásila tento týden kamarádka... "To já v tvém věku... Už jsem byla sedm let rozvedená."

A tak si raději budu dál v sobotu v podvečer na Vyšehradě podtrhávat kapitoly z učebnice speciální pedagogiky, než abych musela někomu dalšímu říkat, proč a jak a co... Nebo než abych se hroutila kvůli tomu, že je tohle další víkend, co Kladeňáček raději zůstane doma a nedělá nic, než aby přijel za mnou...