po letech

Cítím se zvláštně. Hlavou mi běží text písničky Potkal jsem tě zase po letech a říkám si, že to je úplně přesné.

Deset let jak půlhodina. Jako bychom se viděli naposledy před měsícem, ne před sedmi lety.

Změnil se.

Bejval tajemný a nic o sobě neříkal. Teď mluví hodně.

Zhubnul. Opravdu hodně. A to už předtím byl dost hubený.

Ale pořád je to on.

Pořád má ty zelené oči, ve kterých bych se dokázala utopit. A ve kterých se topím tak ráda.

Pronikavý pohled, ve kterém je vše. Říká se, že oči jsou brána do duše, ale nezažila jsem nikoho, u koho by to bylo tak znatelné. V těch očích je vepsáno opravdu úplně všechno.

Stále má ten hlas, kterému bych dokázala naslouchat hodiny.

Cítím se hloupě.

Cítím se děsně hloupě, kvůli tomu, jak jsem z něj pořád hotová.

"On si tě tahá, jak pejska na provázku. Fakt se ti divím, že se necháš."

Řekla mi kamarádka, když jsem se vrátila ze setkání s ním.

Tahá. A já to vím.

A cítím se o to hůř, že si tohle všechno uvědomuji.

Jenže mi stačí vidět ten jeho úsměv a skočila bych pro něj ze skály.

A možná jsem naivní, ale myslím si, že on by kvůli mně skočil taky...

Chtěla jsem se s ním setkat v takové hezké hospůdce.

Je tam ticho, klid, levno, velký výběr všeho možného...

Souhlasil.

Potkali jsme se tam, skočila jsem mu kolem krku, a on mě vzal a odvlekl na lavičku do parku, s pivem, a výhledem na Prahu a následně hvězdy....

Většinou nikomu neskáču kolem krku.

Asi jsem to neudělala ještě nikdy.

Ale v tu chvíli mi to přišlo... Musela jsem se přesvědčit, že je opravdový.

A když on ví, jak jsem ho milovala a vezme mě na takové romantické místo...

Tak je to od něj čirá provokace.

Nic víc. Nic míň.

Někdy bych chtěla vědět, co mu běží hlavou.

Má mě přečtenou do základů.

"Nesnáším tě! Štveš mě! Týráš mě! Jsi otravný a nemůžu tě vystát!!! Nesnášela jsem tě už tehdy!" křičela jsem po něm po tolika letech hystericky. A on mi tím jeho suveréně klidným hlasem s kapkou pobavení odpovídal: "Tak to by mě vážně zajímalo, proč jsi se mnou tehdy byla tak ráda..."

Celou dobu jsem se cítila znovu na šestnáct. Tím, jak jsem se smála. Tím, jak jsem nemohla myslet na nic jiného než na jeho oči. Tím, že tady byl a byl tady jen pro mě a nemusela jsem se o něj s nikým dělit. Tohle je asi to, co mi připomíná, co bylo předtím. Jakmile jsem ho viděla, začala jsem vždycky být sobecká. Ostatní lidi bych nejraději vymazala ze světa. A on mi většinou dovolil stát se tím sobcem. I teď. Člověk, který je neustále vytížený, ze stresu je hubený, až to pěkné není, si udělal čas pouze na mě. A jediný, komu za tu dobu vzal telefon, byl jeho brácha. Aby mu řekl, že mu zavolá jindy. Byl tady pro mě, zajímala jsem ho jenom já. A já mu visela na rtech a hltala každé jeho slovo.

Šest let jsem zvracela, když jsem viděla a slyšela jeho jméno. Což je dost blbé, když je to jméno, které na internetu svítí aspoň jednou za týden. Šest let jsem si nebyla schopna představit, že bychom se vůbec ještě bavili. Loni jsem mu v nějakém pomateni mysli napsala. A po dalším roce a půl jsme se konečně byli schopni vidět.

Seděli jsme tam a jen jsem na něj koukala a nebyla jsem schopná slova. Chtěl, abych mu něco povídala, ale já měla v hlavě tak prázdno... Jediné na co jsem mohla myslet byly jeho oči a jeho rty... A tak jsem seděla, koukala na něj jak na obrázek, smála jsem se, jako jsem se smála, když jsem do něj byla zamilovaná v těch šestnácti, a cítila jsem se nádherně.

Šťastná.