je lepší shořet..
Přeskočila mezi nimi jiskra.
Jiskra, která zažehla oheň, který plápolal obrovským plamenem. Takovým, který na chvíli všechno spálil. Všechny mosty. Ale nikdo ten oheň neuhasil. Bez jediného slova před ním utekli, každý na jinou stranu republiky. Místo toho, aby ho uhasili, nechali ho žít si vlastním životem. Časem ten oheň spolknul všechno, co mohl. Hořel v ní tak silně, že jí z něj bylo fyzicky špatně. Z obrovského plamene se však stala malá jiskřička zahrabaná někde ve zbytcích popela. A z popela začala vyrůstat nová příroda. Občas zafoukal vítr. Jiskra se opět rozhořela trochu víc. Ale nikdy to už nebylo větší, než malý plamínek někde v koutku dušičky... A takhle ta jiskřička přežívala skrytá sedm let. Skrytá tak, že o ní nikdo neměl nejmenší tušení. Všechny popáleniny se za tu dobu zahojily. Zapomněli, jaké to bylo. A tak se rozhodli jít zpátky po spáleništi. Kráčeli po té zelené trávě plné barevných kytek. Takhle se jevila ta příroda před nimi. Jakmile na ni vstoupili, opět začala hořet jasným plamenem. Jiskra schovaná v podrážkách bot se rozhodla začít znova žít. Čím blíž byli, tím větší plamen hořel. Svou jasností oslňoval všechny okolo. Pálil jako slunce v pravé letní poledne. Nebyl to zlý oheň. Byl dobrý. Všechno se v jeho plamenech zdálo zářivější. Barvy měly najednou úplně jiné odstíny. Živější. A když se začalo smrákat, zajišťoval v očích těch dvou dál světlo. A když se loučili, tak při slibech, že se uvidí znova, šlehal z očí plamen tak velký, že div nehořela celá Praha...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)