Prostě Víla

Být tebou, tak držím hubu. To je asi tak jediné, co bych ti na závěr chtěla říct. Chováš se neférově. Nikdy jsem tě neviděla s mopem v ruce. U vás v paneláku jsem musela uklízet já. A samozřejmě, že jsem k tomu měla kecy, protože mi nepřijde normální, aby návštěva uklízela. Ale vytřela jsem. Tvoje jediné uklízení u mně bylo stylem - smetu drobky z postele na zem. A vysaj si to sama. Ty jsi mi nikdy neuvařil. Ani párek. A vyčítáš mi, že já tobě jen těstoviny. Tak je mám sakra ráda, a co jako. Nikdy jsi nezapnul pračku. Nikdy jsi sám od sebe nepověsil prádlo. Jednou v životě jsi přede mnou odtáhl postel, abys mohl uklízet a za tou postelí byla několika centimetrová vrstva prachu. Prádlo ti maminka skládá až do skříně. Říkat o mně, že jsem špatná hospodyňka, že jsi mě nikdy neviděl uklízet, je ubohé. Protože ačkoli jsi mě uklízet nikdy možná neviděl, je to tím, že si tu práci umím nastavit tak, abych na tebe měla čas. Protože mě vytáčí, když ti dělám dort, ty stojíš s rukama v bok a kouká...

"Děkuji, že jsem někoho tak chytrého a skvělého jako jsi ty mohla poznat." "Taky jsem rád, že jsem tě poznal, jsi fajn človíček :)" "Bude se mi po tobě hrozně stýskat." "Na koho teď budu drzej? A co tam bez tebe bude dělat P.?" "Kdybych chtěla, aby se tam do mě někdo zamiloval, tak to bohužel nebude on. Děkuji ti za vše, Jessi.." "Měj se pěkně. Rozmysli si to." "Měj se nádherně. Pa." Je to ironické. Poslední měsíc jsme si už skoro nepsali. A bylo to v pohodě. Ale jakmile se člověk loučí takhle relativně definitivně, je to jiné. Stýská se mi po něm už teď. I když vím, že mu ještě za pár dnů napíšu k svátku... Ale je to divné. Když od začátku tvrdil, jak si nikdy nebudeme psát jinde než ve hře. Protože realita a hra se musí striktně oddělovat. A nakonec skončíme na e-mailu. Kde to není Jess, ale má tam své opravdové jméno. A tak se prostě jen koukám na tu jeho fotku... :-) ...

Někdy mám prostě chvíle, kdy ze sebe potřebuju vypsat všechno. Do poslední nitky. Všechna slova ze sebe vyzvracet bez souvislostí... A jen si tím vymazat všechno z hlavy. "To jsem zvědavej, kdy si v práci všimnou, že jejich nová psycholožka je schizofrenička." "To jsem zvědavá, kdy si na tvé škole všimnou, že seš ubohej imbecil." Kdyby mi někdo řekl, že se jednoho dne ožeru sto kiláků od baráku v půl jedné v noci s dědou a jeho nejlepším kamarádem z mládí, zaklepala bych si na čelo. A stalo se. Prostě jsou místa, kde to miluji. Jsou okamžiky, kdy jsem šťastná. Protože tam ti lidi milují mě. Tam nejsem nikdo jiný než vnučka toho pána, který toho za svůj život tolik udělal. Tam jsem ta, která dostává zadarmo pití a jídlo jen proto, že se dobře narodila. Tam jsem ta, která když přijde, tak všichni ti lidé co mají 30 let a víc přijdou a láskyplně mě obejmou, olíbají na obě tváře i pusu a řeknou mi: "Princezno! Ty jsi vyrostla!" A to i když jsme se naposledy vi...

Byla v deváté třídě. Prospěla s vyznamenáním. Jako už tolikrát předtím. Bylo předurčené, že má mířit na gymnázium. Stejně asi jako dalších deset lidí ze třídy. Věděla, co chce dělat a že je k tomu potřeba vysoká škola. Ale přesto nechtěla jít tam, kam šli všichni. A tak zvolila kompromis. Gymnázium ano. Stejné město ne. A tak jako jediná dojížděla dvacet kilometrů. Protože by další roky s nimi nepřežila... Protože si doteď živě pamatovala okamžik, kdy se rozhodla pro dojíždění. Bylo to po větě spolužačky, která jí říkala: "...No a jeden týden nás bude do školy vozit můj táta a druhý týden tvoje máma!" Protože nechtěla, aby někdo její život plánoval za ni. Protože na to byla moc sobecká... Byla ve čtvrťáku. Už dávno neměla vyznamenání. Vlastně už dávno netušila, jak na vysvědčení vypadá jednička. Dobře, dobře, dobře, dostatečně, chvalitebně, uvolněna, dobře, dobře... Pořád měla stejný cíl. Ale už zase přehodnotila město. Všichni šli do Ostravy. Tak se to očekávalo i od ní. Dal...

Dělat bláznivé věci. Jet vlakem přes půlku republiky. Sednout si na oprýskanou cihlovou zídku. Vzít si do ruky knížku a číst si. Ve výšce nad korunami stromů. Koukat se při tom na Pražský hrad. Zhluboka dýchat a vnímat všechnu tu historii. Cestou nahoru se na sekundu zastavit u menhiru. Vyslovit přání. Protože prání z Vyšehradu se plní super rychle. Protože hvězdy na tom místě slyší lépe. Nikde není nebe blíž, než zrovna zde. A pak taky, kde jinde si přát líp než u vchodu do domu někoho, kdo vymyslel tohle, že jo... "Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil, volej k nebi přání a všechno bude k mání." Stovky turistů a přitom pořád ten zvláštní klid okolo. Tak jsem se rozhodla. Celý vesmír se spojil, aby mé rozhodnutí podpořil. Za zvuku Vyšehradské zvonkohry, která zrovna zvonila v rytmu Ach synku, synku, jsem se dozvěděla zprávu. Rok a půl na vesnici mezi slepicema stačil. Je čas začít být sobecká. Je čas zase trochu expandovat. "V Praze jsou na tebe tak zvědaví. Na bu...

Když na mě sousedka, se kterou jsem v životě nemluvila, přes plot zařve: "Najdi si už konečně práci, ty malá kurvo." ... Tak mě zmátla, že jsem chvíli poté vážně uvažovala, jestli nejsem na pracáku... Nejsem. Nikdy jsem nebyla. A už čtyři roky spím s jedním a tím samým člověkem, takže ani tu kurvu moc netrefila. Lidi jsou zvláštní... Vlastně mě to strašně mrzelo, že někomu stojím za tu námahu, aby na mě křičel takové nesmysly. Nenávidím, když na mou křehkou duši lidi řvou... Ale pak jsem si vzpomněla na kamarádovu oblíbenou dávnou slovenskou písničku s trefným refreném a je mi vlastně úplně jedno, co si o mně myslí, protože už se jen směju z plných plic. https://www.youtube.com/watch?v=6o6FgEP7TC0 --- Když mě úplně nejvíc ze všeho potěší nečekaná zpráva: "Napiš mi, až tady budeš." A smajlík srdíčka. "...já pusinky neposílám nikomu, posílám tohle..." Ironické na tom je, že jsem celý den neměla čas, abych mu napsala. Ale to mi vůbec nevadí, ke štěstí mi toti...