A tak jsem vděčnej, za tu šanci

Dělat bláznivé věci.

Jet vlakem přes půlku republiky.

Sednout si na oprýskanou cihlovou zídku.

Vzít si do ruky knížku a číst si.

Ve výšce nad korunami stromů.

Koukat se při tom na Pražský hrad.

Zhluboka dýchat a vnímat všechnu tu historii.

Cestou nahoru se na sekundu zastavit u menhiru.

Vyslovit přání.

Protože prání z Vyšehradu se plní super rychle.

Protože hvězdy na tom místě slyší lépe.

Nikde není nebe blíž, než zrovna zde.

A pak taky, kde jinde si přát líp než u vchodu do domu někoho, kdo vymyslel tohle, že jo...

"Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil, volej k nebi přání a všechno bude k mání."

Stovky turistů a přitom pořád ten zvláštní klid okolo.

Tak jsem se rozhodla.

Celý vesmír se spojil, aby mé rozhodnutí podpořil.

Za zvuku Vyšehradské zvonkohry, která zrovna zvonila v rytmu Ach synku, synku, jsem se dozvěděla zprávu.

Rok a půl na vesnici mezi slepicema stačil.

Je čas začít být sobecká.

Je čas zase trochu expandovat.

"V Praze jsou na tebe tak zvědaví. Na buranku z dědiny."

"Jsou. Představ si to, ale opravdu jsou."

Když nový život, tak kompletně.

A tak se začíná psát nová kapitola.

A ty se, Praho, těš.

Nastupuji 1. září.