It's fun, I try to run. But never feel alive

Byla v deváté třídě. Prospěla s vyznamenáním. Jako už tolikrát předtím. Bylo předurčené, že má mířit na gymnázium. Stejně asi jako dalších deset lidí ze třídy. Věděla, co chce dělat a že je k tomu potřeba vysoká škola. Ale přesto nechtěla jít tam, kam šli všichni. A tak zvolila kompromis. Gymnázium ano. Stejné město ne. A tak jako jediná dojížděla dvacet kilometrů. Protože by další roky s nimi nepřežila... Protože si doteď živě pamatovala okamžik, kdy se rozhodla pro dojíždění. Bylo to po větě spolužačky, která jí říkala: "...No a jeden týden nás bude do školy vozit můj táta a druhý týden tvoje máma!" Protože nechtěla, aby někdo její život plánoval za ni. Protože na to byla moc sobecká...

Byla ve čtvrťáku. Už dávno neměla vyznamenání. Vlastně už dávno netušila, jak na vysvědčení vypadá jednička. Dobře, dobře, dobře, dostatečně, chvalitebně, uvolněna, dobře, dobře... Pořád měla stejný cíl. Ale už zase přehodnotila město. Všichni šli do Ostravy. Tak se to očekávalo i od ní. Dala si tam taky přihlášku. Ale na přijmačky už ani nešla. Chtěla zamířit dál. Do Brna. Aniž by tam znala kohokoli, měla zajištěné bydlení, prostě tam šla.

Byla magistra a rok a půl už byla doma. Hlas v její hlavě jí šeptal pořád dokola jediné slovo. Uteč. Uteč. Uteč!!! Poslední impulz bylo, když jí volala zoufalá pubertální kamarádka a stěžovala si na mámu. A když jí došlo jediné. Nikdy s rodinou nevycházela líp, než když se v osmnácti odstěhovala. Spojila to s hlasem v myšlenkách... A bylo jasno.

Bylo jí šestadvacet, vyplňovala papíry k zaměstnání a živě si vzpomínala na ten den... Bylo jí asi sedm. Venku bylo teplo. Léto. Stála u garáže a zkoumala nějaké kytky, brouky nebo něco podobného. Na lavičce kousek od ní seděla pod lískou babička. Ta krásná rusovlasá žena s velkými brýlemi, které jsou teď opět v módě. Ta babička, která opravdu vypadala jak pořádná babička a ne žádná vychrtlina, která každý den šlape na rotopedu, aby se udržela v kondici. Pila tehdy kávu, jako každý den několikrát. A bavila se s její rodičkou. "Dívej se na Vílu. Jednou z ní bude učitelka." Víla to slyšela. "Učitelka? Nikdy!!! Já budu popelářka!" Smála se hrdě.

Vrátila se z myšlenek zpátky do současnosti. Koukala se na papíry s nadpisem. "Pedagogický pracovník..." a říkala si: "Vím, že to vidíš. Snad jsi pyšná, babi... Vždycky jsi měla svým způsobem pravdu."

Všichni jí vždycky říkali, že je celý táta. Ale ona si to nemyslela. Ona si myslela, že je celá babička. Kolikrát se koukla do zrcadla a viděla v něm ji. Něco v její tváři bylo její... Stejně tak povaha. Koníčky. A schopnost některé věci prostě vědět, i když to rozumově nebyla schopna nijak vysvětlit. Třeba to, když Víle před svou smrtí řekla něco, co Víla nikdy nikomu neřekla, protože to tehdy nechápala. Ale zapamatovala si to. Slovo od slova. A o dva roky později se to vyplnilo. Přesně. Na svátek té nádherné ženy, která celý život tvrdila dvě zásadní věci. "Je mi 17 let." a "Jednou skončím v pekle a budu vás všechny strašit!" Jsou věci mezi nebem a zemí...

Utíkala. Cítila se hrozně zbabělá. Protože místo toho, aby řešila, co bude dál s Kladeňáčkem... Nebo s kterýmkoli jiným mužem v jejím okolí.. To prostě nechala plynout. I když jí ten stav hrubě nevyhovoval. Nebo vlastně... Možná jí přesně tohle vyhovovalo. Spát s jedním prostě ze zvyku, protože tohle jediné jim spolu fungovalo a bavit se s ním jako s nejlepším kámošem (twl mi je blbě, můžem znova malovat - no tak nevím co je lepší... to že ty při rýmě bleješ nebo že já se potím jak dobytek?), a s druhým udržovat ten platonický zamilovaný vztah (je mi hrozně špatně - tak se uzdrav, ať znova rozkveteš jako kvítek do ještě krásnější podoby).

A proto jen nevěřícně zírala na zprávu: "Jsi statečná. Obdivuji tě. Že máš odvahu jít takhle do neznáma. Navíc když ti nikdo není oporou. Někdy bych chtěla být tak silná jako ty."

Protože to vůbec nebrala to jako něco, co by se mělo obdivovat. Protože pro ni tohle byl projev té největší slabosti, které byl vůbec někdo schopný. Utíkat od problémů...