pro slepičí kvoč

Někdy mám prostě chvíle, kdy ze sebe potřebuju vypsat všechno. Do poslední nitky. Všechna slova ze sebe vyzvracet bez souvislostí... A jen si tím vymazat všechno z hlavy.

"To jsem zvědavej, kdy si v práci všimnou, že jejich nová psycholožka je schizofrenička." "To jsem zvědavá, kdy si na tvé škole všimnou, že seš ubohej imbecil."

Kdyby mi někdo řekl, že se jednoho dne ožeru sto kiláků od baráku v půl jedné v noci s dědou a jeho nejlepším kamarádem z mládí, zaklepala bych si na čelo. A stalo se. Prostě jsou místa, kde to miluji. Jsou okamžiky, kdy jsem šťastná. Protože tam ti lidi milují mě. Tam nejsem nikdo jiný než vnučka toho pána, který toho za svůj život tolik udělal. Tam jsem ta, která dostává zadarmo pití a jídlo jen proto, že se dobře narodila. Tam jsem ta, která když přijde, tak všichni ti lidé co mají 30 let a víc přijdou a láskyplně mě obejmou, olíbají na obě tváře i pusu a řeknou mi: "Princezno! Ty jsi vyrostla!" A to i když jsme se naposledy viděli před měsícem. Protože tam jsem prostě šťastná... Protože tam existují lidé, kterým nevadí pomáhat nemocným lidem. Protože mě ten cizí, odhadem devatenáctiletý, kluk od dědy doslova odehnal se slovy, že on mu pomůže líp. A prakticky ho na tu lavičku donesl. Děkuji, seš týpek. :)

A pak jsou chvíle, kdy je prostě všechno úplně v prdeli. Třeba když po hádce popřejete, aby jel pomalu, že hádat se můžeme zase jindy, a On napíše: "Jestli se nabourám, tak to bude jenom tvoje vina." A tak ho pošlete do piči...

Není to dobrý. Je to vlastně hodně zlý. Jenže když je to dobrý, tak je to tak nádherný, že se toho vzdát prostě nedokážu. A tak zase zoufám. Zoufám a doufám. Protože jsem vždycky v životě měla všechno, co jsem si zamanula. Stačilo si přát. Jenže já, kurva, nevím, co si teď mám přát. Já prostě netuším... Jo, přeji si jediné. Aby ta ženská vyhrála k padesátinám minimálně tříměsíční výlet do Dominikánské republiky nebo kamkoli dál. A přeji jí to z celého srdce. Aby si odpočinula, protože si to zaslouží. Protože by mohla ležet jen s nohama nahoře a opalovat se. To ona miluje. A tak prosím hvězdy každý den, aby to mé přání vyslyšely... Jenže ono asi nejde přát si za ostatní, když ona se tak brání tomu, aby mě s ním nechala o samotě, byť jen třeba tejden...

Já prostě nevím. Jak je možné, že všichni ostatní z té rodiny mě respektují, já zbožňuji je, a ona mě tak nenávidí? Tak hrozně, že po mně chce omluvu za to, že jsem ji okřikla, když ona mě praštila! Ona bouchla mě! Do zad! Silou! A já se jí mám omlouvat. Jasně. Ne a ne a ne. Kolik hnusných věcí mi řekla, když jsme spolu byly samy. Nic z toho mi On samozřejmě nevěří, protože ona je dokonalá a bezchybná... A já jsem ta, co překrucuje a lže. Kéž by. Opravdu je ta chyba ve mně, když nikdo jiný ji ve mně nevidí? Když se mi jiní členové té rodiny omlouvají za její chování? Oni jsou možná schopni ustupovat. Ale já taková nejsem. Asi bohužel...

Nebo třeba přemýšlím nad tím, jak On to dělá, že se dokáže nebetyčně nasrat kvůli totální píčovině, odejít od počítače... A za patnáct minut psát z mobilu a být naprosto v pořádku.

Když jsem tam tak stála přiopilá s tím pivem v ruce a přišel ke mně ten cizí týpek, ptát se, kde je ta párty odkud jdu, a jestli mě může doprovodit zpátky, uvědomila jsem si, jak jsem za ty čtyři roky hrozně dospěla. Přestala jsem tehdy pít, protože jsem se neuměla chovat. A teď jsem si uvědomovala dost jasně, že i když bych se nechala svést ráda, a i když už jsme se rozešli víc než před měsícem, že by to nebyl dobrý nápad, protože to pořád není dořešené. Tímto se ti, milý muži, omlouvám, že jsem odběhla bez jediného slova, ale nebyla jsem schopna vymyslet nic, co bych mohla říct... A zrovna hrál Landa. A já si chtěla zpívat.

Někdy jsem prostě pořád jen ta malá holka, která začne radostí skákat a pištět jen proto, že se z repráků na veřejné akci ozve Orlík.

"Co myslíš, kdybych to tady místo sebe pronajala, ať jim tady za mně ten barák aspoň vydělává?" "No ale to bys musela těm lidem říct, kolik pavouků tam máte." Jasně. Protože jinde pavouci nejsou. Nene... Jak by mohli.

Jindy jsem ta slečna, která by chtěla vrazit facku jiné ženě, ne o moc starší, než jsem já sama, která se hrozně vychloubá tím, že je máma. Že je něco víc. Rok v kuse si stěžuje, jak je její manžel hnusnej, mlátí malého, rozbíjí jí věci, celé dny prospí a když se probudí sežere vše co vidí, bez přehánění třeba i 15 řízků, na noc odjíždí neznámo kam, vrací se za svítání, celej den prospí... Pak jí řekne, že by chtěl druhé dítě a ona mu na to kývne, jen proto, že "no já ho chci poslechnout, kdo by mě chtěl, kdybych se ve třiceti rozvedla"... Nikdo ty krávo. Ale ne proto, že bys byla ve třiceti rozvedená. Ale proto, že se chováš jako blbka. Protože když jí všichni pomáháme, aby ho mohla z bytu vyhodit, a pak její fotr řekne: "Já ti s tím nepomůžu. My chlapi držíme při sobě!" A ten fotr je policajt, kterej chodí v práci řešit domácí násilí, ale to, že mu zeť mlátí vnuka, to zjevně nevadí... "Je nevychovanej, zaslouží si dostat." Nemám na to...

A někdy jsem prostě jen ta impulzivní blbka, která se naštve na celý svět... A smaže si odevšad hru, u které trávila posledních šest let každou volnou chvíli..

"Končím." Napsala jsem Jessovi poslední zprávu. A poděkovala mu, že jsem ho mohla poznat. O den později... "Jess ti vzkazuje, že jsi ho pěkně naštvala." "Tak mu ty vzkaž, že je hňup, když neví, co znamená věta - nikomu to neříkej, prosím." A tak jsem se tam přihlásila ještě jednou. Protože jsem mu asi dlužila vysvětlení. Stejně se mi moc nepodařilo to vysvětlit. Na to ten omezený počet znaků někdy nestačí. A je to chlap. To, jak bláznivě jsem do něj zamilovaná, jak mi to kurví všechny ostatní vztahy, a jak příšerně mi chybí už teď, by nepochopil, i kdybych těch znaků mohla použít trojnásobek...

Sorry jako. Nová kapitola. Se vším všudy.