Prostě Víla

Blíží se konec roku a všichni bilancují. Uvažuji, jestli je správné dělat to. Ale asi ano. Napadají mě samé fajn věci. Asi za to může ta seminární práce o pozitivním myšlení při odbourávání stresu, kterou jsem před chvílí odevzdala. Něco, co mě dlouho trápilo, mě najednou netrápí. Má duše se osvobodila z pout. Dostala jsem se do vztahu, kde se konečně cítím jako já. Jako opravdová éterická Víla. Slovo, které původně znamenalo bláznivá. A přesně tak si nyní připadám. Po několika letech v alkoholovém opojení ho nyní dobrovolně odmítám. Nemám tu potřebu. Neflirtuji s jinými, protože prostě nechci. Nepotřebuji si vynahrazovat něco, co by mi scházelo. Protože mi najednou nechybí nic. A to jsem si myslela, že jinak žít neumím. Dušička si létá v sedmém nebi a ten pád možná bude tvrdej, ale dokud nepadám, nemám proč se tím strachovat. Naučila jsem se o sebe konečně pořádně starat. Jako rozmazlený jedináček, který rovnou přešel do bydlení s přespříliš se starajícím přítelem jsem k tomu dostala ...

Divokej Bill to vystihuje nejlíp. "Proboha, sestři, dejte mi Dolsin, tělo mý za chvíli vyhlásí stávku, je mi fakt šoufl, si nedělám kozy, sestři, proboha, dejte mi dávku..." Asi je mi čím dál hůř. Hodinovej rozhovor. Chladná jako led. Slzy. Stesk. Ale já si za boha nemůžu vzpomenout co mi na něm chybí. Ať vzpomínám jak chci nacházím jen chyby. Možná jen to pevné obejmutí. Ale i to umí K. lépe. Mně je tak hrozně.... Vánoce...Každej den v nemocnici...jako návštěva. Všechno se to posralo. Já vlastně asi brečím kvůli tomu. Protože když jeden den toho člověka pustí, a další den strávíte tři hodiny na pohotovosti... Na mě je toho nějak moc. Štědrej den byl fajn. Kdybych Ježíškovi nepsala o dva dárky a nedostala dva úplně jiné. Zaměnit kabát za pyžamo, a za několik tisíc, které mi byly přislíbeny jako příspěvek na notebook, dostat puzzle v hodnotě dvou stovek? Hm... Asi jsem zlobila. Aspoň že toho salátu jsem se najedla. Dostala jsem přednášku. O tom že začínám bejt jako ve dvanácti...

Pocit, jako by každou chvíli měla vybuchnout. Ale ne vzteky. Pláčem. Něčím, co v sobě strašně dlouho ukrývala a co se dralo každou další chvílí na povrch. To možná dělají ty Vánoce, které jsme poprvé měli strávit spolu… Nestýská se mi po něm. Nepotřebuji vědět, kde zrovna je, a co zrovna dělá. Představa, že se ožralý líbá s nějakou holkou, ve mne vyvolává akorát tak lhostejnost. Jenže… Pak je tu ten pocit…. Že jsem byla zvyklá. Tak jak o tom psala Sentencia..Prostě mi chybí, že nemám koho škrábat na zádech, když usínám. Že mě ten statný kluk neobjímá, když je mi smutno, jako teď. Vím, že jsem neudělala chybu, že to k tomu směřovalo už dlouho. Ale stejně mi chybí. To je poprvé, co jdu s takovými pocity ven. A co brečím jako želva. Zase. Chybí mi ten úžasný kamarád. Objektivě. Teď se mám tisickrát líp. S někým, kdo se zajímá o to, co dělám. Kdo má inteligentní kamarády, takže bych se nemusela bát, že cesta do hospody skončí u automatů. Mám nádherného plyšáčka, kterého jsem si okamžitě za...

...protože doma to nikdy neslyšela... Je to tak vždycky. Když jsem začala chodit s L., byla jsem šťastná, ona mi stále radost kazila. Pořád mi říkala, jak nám to nevydrží, a že jsem hloupá, když mám kluka z dálky. Hm. Pak tady L. začal jezdit. Ona si ho zamilovala. Najednou se ho ve všem zastávala. - Ale Vílo, on přece může kouřit, nezakazuj mu to! Na, L., tady máš popelník. - L. to to s ní máš ale těžké, co? Pořád je na tebe protivná. - No ještě, že sem zajedeš, co bychom si bez tebe počali. A neviděla, že Víla je smutná. Že ji (nejen) tohle trápí. A teď je to stejné. Neví, že jsme se spolu rozešli. Nehodlám jí to říkat. Ať si na to přijde sama, jak mi ten její miláček ublížil a psychicky týral. Jenže? Jsem momentálně šťastná. A všechno je to na novo. Všechno jak po mně štěká, ubližuje, je na mě zlá. Já prostě nevím, co jsem kdy udělala špatně, že je na mě taková. Když vám vlastní matka řekne: "Ty jsi tak blbá, proč to jako děláááš?!" I když sami víte, že čichat k plyšákovi,...

21. 7. 2010 to všechno začalo. Léto, chata, malá postel, sex. Víla si myslela, že je to takové příjemné zpestření prázdnin a toho kluka už nikdy v životě neuvidí. Jaké překvapení bylo, že celý zbytek práznin strávila u něj doma. A tak spolu začali chodit. Rozhodně to nebyl ideální vztah. Ale snášeli se. V posteli jim to klapalo. Bylo to super. Jenže pak se stalo, že ten vztah začal umírat. Asi přesně po třech letech. Místo, aby spolu Víla s Milým bydleli, odstěhovali se. Ale stále to táhli dál. Stále nějak doufali, že to nějak zvládnou. Nepovedlo se. A tak se Víla odhodlávala. Přemýšlela a probírala to ze všech stran. Až přišla středa 27. 11. 2013, odhodlání dosáhlo nejvyššího stupně a Víla celý ten zkomírající vztah ukončila. A plakala a plakala. Protože čekala, že se o sobě dozví, že je kráva, jenže místo toho se dozvěděla, že k Vánocům měla dostat byt v Adamově. Ale pak si řekla, že je rozchod lepší teď než až kdyby měla v bydlení spoléhat opět na někoho jiného. Plakala, když se dív...