Roztříštěná
Pocit, jako by každou chvíli měla vybuchnout. Ale ne vzteky. Pláčem. Něčím, co v sobě strašně dlouho ukrývala a co se dralo každou další chvílí na povrch.
To možná dělají ty Vánoce, které jsme poprvé měli strávit spolu…
Nestýská se mi po něm. Nepotřebuji vědět, kde zrovna je, a co zrovna dělá. Představa, že se ožralý líbá s nějakou holkou, ve mne vyvolává akorát tak lhostejnost. Jenže… Pak je tu ten pocit…. Že jsem byla zvyklá. Tak jak o tom psala Sentencia..Prostě mi chybí, že nemám koho škrábat na zádech, když usínám. Že mě ten statný kluk neobjímá, když je mi smutno, jako teď.
Vím, že jsem neudělala chybu, že to k tomu směřovalo už dlouho. Ale stejně mi chybí. To je poprvé, co jdu s takovými pocity ven. A co brečím jako želva. Zase. Chybí mi ten úžasný kamarád.
Objektivě. Teď se mám tisickrát líp. S někým, kdo se zajímá o to, co dělám. Kdo má inteligentní kamarády, takže bych se nemusela bát, že cesta do hospody skončí u automatů. Mám nádherného plyšáčka, kterého jsem si okamžitě zamilovala, protože není jako všichni ti předtím koupený v tescu cestou z práce z nutnosti, že jsem byla zrovna uražená/měla narozeniny/vánoce. Ale je z lásky. Z té upřímné, kterou vidíte v očích druhého, když vám ten dárek s radostí malého dítěte dává. Do očí si dokážete koukat celé hodiny. Až zjistíte, že je tma. A za jediné mrknutí, že znova svítá. A najednou autobus jede za pět minut. A vy si do posledního možného okamžiku vychutnáváte ten pohled.
Už se zase usmívám. Jako sluníčko. A v okamžiku brečím. Protože je tak daleko a já čichám k polštáři, který voní jako on, a přeji si ho tady mít. U sebe v pevním obětí.
Asi bych se jen potřebovala zhroutit kamarádce na rameno, dostat ze sebe všechny ty víc než tři roky. Tohle jsem neudělala. Neumím. S hrdostí a hlavou nahoře se usmívám a předstírám, že já nepokazila vůbec nic. Místo, abych upřímně řekla, jak jsem ho dvakrát ožralá pod obraz podvedla, a zažila tak ten nejlepší sex v životě, jak jsem flirtovala s jinými, jak jsem se v tom vztahu nudila. Svádím to na něj, jak se mi málo věnoval. Jak o mě nejevil dostatečný zájem. A zároveň se hrozně bojím, že s K.to dopadne stejně, až ze mě opadne ta zamilovanost. L.pro mě nikdy nebyl dost dokonalý, K.mi takový teď připadá. Jenže můžu já vědět, co bude až se rozhodnu zase začít pít ve společnosti? Jestli se naučím konečně se ovládat? Jestli už jsem dospěla?
Tolik se všeho bojím…A tolik nevím, jak bych se teď správně měla cítit…
To možná dělají ty Vánoce, které jsme poprvé měli strávit spolu…
Nestýská se mi po něm. Nepotřebuji vědět, kde zrovna je, a co zrovna dělá. Představa, že se ožralý líbá s nějakou holkou, ve mne vyvolává akorát tak lhostejnost. Jenže… Pak je tu ten pocit…. Že jsem byla zvyklá. Tak jak o tom psala Sentencia..Prostě mi chybí, že nemám koho škrábat na zádech, když usínám. Že mě ten statný kluk neobjímá, když je mi smutno, jako teď.
Vím, že jsem neudělala chybu, že to k tomu směřovalo už dlouho. Ale stejně mi chybí. To je poprvé, co jdu s takovými pocity ven. A co brečím jako želva. Zase. Chybí mi ten úžasný kamarád.
Objektivě. Teď se mám tisickrát líp. S někým, kdo se zajímá o to, co dělám. Kdo má inteligentní kamarády, takže bych se nemusela bát, že cesta do hospody skončí u automatů. Mám nádherného plyšáčka, kterého jsem si okamžitě zamilovala, protože není jako všichni ti předtím koupený v tescu cestou z práce z nutnosti, že jsem byla zrovna uražená/měla narozeniny/vánoce. Ale je z lásky. Z té upřímné, kterou vidíte v očích druhého, když vám ten dárek s radostí malého dítěte dává. Do očí si dokážete koukat celé hodiny. Až zjistíte, že je tma. A za jediné mrknutí, že znova svítá. A najednou autobus jede za pět minut. A vy si do posledního možného okamžiku vychutnáváte ten pohled.
Už se zase usmívám. Jako sluníčko. A v okamžiku brečím. Protože je tak daleko a já čichám k polštáři, který voní jako on, a přeji si ho tady mít. U sebe v pevním obětí.
Asi bych se jen potřebovala zhroutit kamarádce na rameno, dostat ze sebe všechny ty víc než tři roky. Tohle jsem neudělala. Neumím. S hrdostí a hlavou nahoře se usmívám a předstírám, že já nepokazila vůbec nic. Místo, abych upřímně řekla, jak jsem ho dvakrát ožralá pod obraz podvedla, a zažila tak ten nejlepší sex v životě, jak jsem flirtovala s jinými, jak jsem se v tom vztahu nudila. Svádím to na něj, jak se mi málo věnoval. Jak o mě nejevil dostatečný zájem. A zároveň se hrozně bojím, že s K.to dopadne stejně, až ze mě opadne ta zamilovanost. L.pro mě nikdy nebyl dost dokonalý, K.mi takový teď připadá. Jenže můžu já vědět, co bude až se rozhodnu zase začít pít ve společnosti? Jestli se naučím konečně se ovládat? Jestli už jsem dospěla?
Tolik se všeho bojím…A tolik nevím, jak bych se teď správně měla cítit…
Vždyť já ani pořádně nevím, jestli bych měla jít teď do postele a spát už napořád nebo raději nechodit spát vůbec, abych se nemohla zhroutit do polštáře a brečet ještě víc.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)