a tak se prostě upnula na kluka, co jí řekl, že ji miluje..

...protože doma to nikdy neslyšela...

Je to tak vždycky. Když jsem začala chodit s L., byla jsem šťastná, ona mi stále radost kazila. Pořád mi říkala, jak nám to nevydrží, a že jsem hloupá, když mám kluka z dálky. Hm.

Pak tady L. začal jezdit. Ona si ho zamilovala. Najednou se ho ve všem zastávala.

- Ale Vílo, on přece může kouřit, nezakazuj mu to! Na, L., tady máš popelník.

- L. to to s ní máš ale těžké, co? Pořád je na tebe protivná.

- No ještě, že sem zajedeš, co bychom si bez tebe počali.

A neviděla, že Víla je smutná. Že ji (nejen) tohle trápí.

A teď je to stejné. Neví, že jsme se spolu rozešli. Nehodlám jí to říkat. Ať si na to přijde sama, jak mi ten její miláček ublížil a psychicky týral.

Jenže? Jsem momentálně šťastná. A všechno je to na novo. Všechno jak po mně štěká, ubližuje, je na mě zlá. Já prostě nevím, co jsem kdy udělala špatně, že je na mě taková.

Když vám vlastní matka řekne: "Ty jsi tak blbá, proč to jako děláááš?!" I když sami víte, že čichat k plyšákovi, abyste prostě cítili vůni toho, kdo vám ho daroval, není zrovna normální...Ale já nechci bejt normální. Nechci. Tak proč bych se měla chovat tak, jak chcou ostatní? Chci být svá. A ostatní? Ať mě ignorují. Nechválí. Ale ať mi nenadávají...

***

PS: "Nandej mi do hlavy tvý brouky" může dost dobře znamenat také: "Předej mi vši."