první noc..

Rok se s rokem sešel a Brno mě vtáhlo zpět do svých útrob. Nějak jsem to bez něj nemohla vydržet. Mám melancholickou náladu.

Sedím na posteli a dívám se z okna na Kraví horu. Pod okny mi projíždí trojka. Vedle vchodu mám hospodu. Z druhé strany večerku. S jejím majitelem už jsem se stihla skamarádit. Stejně tak s klukem, kterému tento byt patří. Který má dveře jen naproti těch mých.

Co víc chtít. Do knihovny to mám pár kroků. Do školy o pár kroků víc. Ale taky se to dá přežít. Pěšky.

Polohlasně si prozpěvuji První noc v novém bytě…Co se mi asi bude zdát? Jak dlouho tady vydržím? Bez milého. Sama. Bez dohledu. V bytě pro sedm lidí.

Já už z Brna nechci pryč. I když mě tolikrát zklamalo. Tolikrát naštvalo. Brno za to nemohlo. To ti lidé tady. Ale to je všude stejné. Já už se ho nechci vzdát. Přirostlo mi k srdci jako žádné jiné město.

Jsem typ člověka stvořený pro bydlení ve městě. Uklidňuje mě cinkání šalin. Hlasy, pod okny. Pouliční lampy. Dům na domu.

A já se přece nemám proč omlouvat, přizpůsobovala jsem se až moc dlouho. A teď si konečně můžu chodit pít kdy chci a s kým chci. Protože když mě nemá kdo hlídat, tak mě ani neuhlídá.

Doufejte se mnou, že toto bude konečně to místo, kde se budu cítit doma.