Dobrou chuť

Nedávno jsem na jednom blogu (http://dolcevita.blog.cz/) našla pěkný citát. "Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor. Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst."

Nejdřív jsem se nad tím vůbec nepozastavila, ale až v dnes mi došlo, že to je vlastně strašná pravda.

**

Odmala jsem byla vychovávana na takových babičkovských vesnických jídlech, takže se divím, že můj metabolismus ze mě neudělal baculku, ale štíhlou holku. Na druhou stranu, vlastně dává to smysl, to byla opravdu výživná jídla, která mi dala všechny vitamíny. Hlavně to byla domácí strava. Ale tučná. Jenže v ní bylo vše - zelenina, ovoce, ryby, maso, vajíčka, mléko. Z obrovské většiny, řekla bych tak z 95 % vše co jsme si vypěstovali či co nám daly zvířata. A bylo to tedy chutné. Bez chemikálií. Akorát králíky mi to znechutilo. Jsem si je vždycky nějak pojmenovala a pak... Zvláštní, že u prasat mi to nevadilo. Hlavně u toho, co se jmenovalo jako já. Jak mi pak chutnalo :D

Ale teď jsem zaběhla úplně jinam.

Dneska jsem se v obchodě zhrozila. Víte, jak jsem začala v devatenácti žít "sama" v Brně a tedy se sama starat o svůj jídelníček, zjistila jsem plno užitečných věcí. Raději jsem vždy šáhla po celozrném rohlíku místo obyčejného, proto že jsem pak nemusela zobat hořčík v tabletce a navíc mi stačil rohlík jeden místo normálních pěti. (Dovolím si upozornit, že se svými 50 kily opravdu sežeru pět rohlíků bez většího problému :D a ne nejsem tlusťoch)

Jenže rohlíky to neskončilo. Ve chvílích nudy jsem se dívala na různé pořady o jídle (ne o vaření! já nevařím! o jídle!) a začala jsem se rozmazlovat. V obchodech jsem se začala dívat na etikety a podobně.

Proto mě udivuje, co všechno, a teď mi promiňte za hrubosti, dokáží lidé strčit do huby. Už jsem si zvykla, že lidé obhajují jejich chutné másla, které serou opravdu do všeho a budou mi tvrdit jak jsou zdravá (nenechte se vysmát, tuk nemůže být zdravej a jestli věříte reklamám.. nenechte se vysmát). Ale pokračuju dál.. Tohle je jen mé smutné bezvýznamné nicotné povzdechutí. Nebo spíš znechucení.

Byla jsem v našem maloměstském supermarketu. Chtěla jsem si koupit šunku do toustu. Protože jsem měla fakt strašnou chuť. Ta mě přešla okamžitě, když jsem si přečetla složení. Obsah masa 55 % a soli 10 %. V salámu vysočina obsah soli 30 %. Já myslela, že mě šlehne. Jako opravdu tohle někdo jí? Asi jo, jinak by se to nevyrábělo. Hnus.

Ovoce podsvícené ze všech možných úhlů, ale když si ho člověk odnese o pár metrů dál tak vidí, že ty jahody nejsou tak krásně červené, jako se zdály na první pohled a podobně. Já ovoce zbožňuji a v obchodech si dávám velký pozor, abych nekoupila něco plesnivého, ale něco chutného a šťavnatého. Řekla bych, že už mám celkem i odhad, že to opravdu chutné bude. Proto mě naštvala milého babička, která mi včera nacpala nektarinky za padesát korun, které jsem pak potají vyhodila do kontejneru, protože byly hnusné a plesnivé. I malá plíseň je plíseň. A já si sobecky nebudu ničit střeva a žaludek jen proto, abych nějaké babce udělala radost. Ona totiž ještě s oblibou všechno ovoce nechává projít minimálně ledničkou. Asi aby ztratilo chuť nebo co já vím. Tohle se jí určitě daří. A já vím, že to nemyslí zle, ale když stokrát řeknu, že od ní nic jíst nebudu a po sto prvé mi něco dá, tak už mě to opravdu štve. Kdo to má pořád vyhazovat, když ani zvířatům to dát nemůžu...

Pro starší lidi, kteří nakupují bez brýlí jsou ty hyper/super-markety bezvadná věc. Nakoupí si všechno, je to levný, je to super. Ale že je to jídlo bez chuti, se solí, vůbec ne přírodní, se začátky plísně, to jim už nevadí. Oni to sežerou. (ano sežerou, jí se jídlo, a to co prodávají v marketech jídlo není!)

Ale mne to vadí. Po domácím tvarohu bych se utloukla. Z toho kupovaného je mi zle. O vajíčkách nemluvě. Minule už jsem se bála, že jsem z nich chytla salmonelu jak mi bylo špatně. Maso není maso. A ve všem, ale opravdu ve všem jsou soli. A čím menší město, tím menší výběr, takže těm lidem vlastně nezbývá než to v tom obchodě vzít, aby hlady neumřeli.

Ach jo. Jsem vybíravá a v té mé vybíravosti je dost těžké najít jídlo, kterým bych si neodrovnala vnitřnosti a zároveň mi chutnalo. Proto jsem se dneska z toho marketu vydala do bioobchodu, kde jsem si za velké prachy nakoupila sóju, tofu a kuskus. Doufám, že aspoň tam je nějaká šance, že to opravdu obsahuje to, co od toho slibují. Takže jestli na to máte osvědčené recepty sem s nimi.

A příště asi napíšu článěk o tom, jak mě baví hádat se na FB přiznání s debilními šampónky, kteří spolkli veškerou chytrost :D