duše slečny Mai

Pořád klikám mezi dvěma posledními fotkami na facebooku. Na té první je holka s čenými vlasy, černým tričkem oblíbené kapely. Na té druhé je o poznání jiná slečna. Blondýnka s melírem v červených šatech. Ta první fotka je rok stará. Ta druhá je focená pár hodin zpátky.

---

To se tak stane, když máte chuť od základu změnit svůj život.

Všechno je nějak. Zmatené.

Chtěla bych seknout se školou. A ne neříkám to proto, že se mi nechce učit na zkoušky příští týden. Říkám to proto, že ta škola je úplně o něčem jiném než jsem čekala. Chtěla jsem pomáhat lidem a ne se šprtat pojmy. Nesmyslné pojmy.

Chtěla bych seknout se vším.

Nemám ráda lidi.

Baví mě krást názvy svých článků různým skupinám. Vlastně ne jen názvy. I texty.

Bolesti, úzkosti nemůžou být veselé. Úplně na konci sil, města, bytu i postele...

Chci psát nesmyslné věty. Potřebuju to...

Něco mi rve srdce zevnitř.

Hm. Blondýna. Vlasy barvy pochcané slámy. Tak nějak..doslova.

Nedopočítám se, když se snažím zjistit, kolikátý den mě bolí břicho a hlava. A k doktorovi za 14 dnů. Nějak se bojím. Vím, totiž, že "něco" je špatně.

Uklidňující a zároveň znepokojující je, že když si myslím, že mě bolí slepé střevo a začne mě to najednou píchat i na druhé straně, slepé střevo to být nemůže.

Všimli jste si doufám, že jsem hypochondr.

Hormony mi skáčou závratnou rychlostí. Chvíli bych všechny zulíbala a za okamžik ječím, protože mě serou maličkosti. A pak se zase směju.

Nechci zánět spojivek.

Chce se mi nadávat. Proč? Proč tak mladej? Nemůžou nejdřív umírat staří lidi?

Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky.

Miluju divný kapely. Psí vojáci, Chiki-liki-tua, Umakart, Bez ladu a skladu. The plastic people of the universe. Post-hudba,... Miluju alternativní skupiny. A doufám, že si teď všechny hezky poslechnete a řeknete, že je milujete taky.

Je mi trapné mít stejný vkus jako můj bývalý učitel. Je mi trapný lajkovat mu každé video, které na svůj profil přidá. Ale je to vzájemné. Mám ho ráda. I když mě celej gympl sral.

Obarvit se a přestěhovat se nestačí.

Chci sko(n)čit.

Už zase.

A ne naposledy.

Vždycky mi říkáte, jak se na vás můžu obrátit, až mi bude smutno. Až to budu potřebovat. Pak si všichni najdete holku a mě necháte samotnou.

Proč?

Napsala jsem tady celý odstavec vět, které smysl dávaly. A pak jsem to smazala. Protože to nemá cenu. Protože se nebudu ponižovat. Tak tedy jen jedna věta. Dvě.: Asi jsi mě zklamal. Škoda, že tě to nemrzí.

Ale já vám to všem přeju. Jen si myslím, že by to, že se zamilujete, nemělo hned znamenat, že se na ostatní "kamarádky" vykašlete. Kamarádky v uvozovkách, protože co to vlastně kamarádství znamená, že...

Zjistila jsem, že Princ a Milý jsou si až nápadně podobní. Ne vzhledem. Vyholenej versus dlouhovlasej se nedá rovnat. Ale povahou. Jako vejce vejci. Nakonec mám asi přece jen něco, čemu se říká typ. A je to teda pěkně na hovno typ.

Deprimující.

Jako celej život.

Ale prej jsem krásná. Díky. Aspoň TY se snad nemáš v plánu zamilovat. Nezklam mě.

Blonďatá vypadám více vílovsky.

Nesnáším blondýny.

Půjdu spát.

Možná je na mě jen velké horko/zima/deštivo. Doplňte dle libosti podle ročního období.