Panenku bodni, ji to nebolí

Náročný den.

Nejprve jsem chtěla napsat... A já vlastně ani nevím. Původně jsem asi nechtěla psát nic. Potom jsem chtěla napsat příběh. Pak jsem se chtěla učit. Potom jsem chtěla zmínit, že mi profesor řekl, že jsem hrozně hloupá...

A teď je večer a já mám plnou hlavu pocitů a nevím. Netuším, co dál.

---

Podepsala jsem smlouvu. Už je ze mně zase Brňačka. A nikdo to neví. Neřekla jsem to vůbec nikomu. Až potom... Milému. Jen tak. Že se od něj stěhuju. A on na to.. Nic.

Nevím, co to znamená. Nevím, jestli to bude konec. Jen vím, že.. Že sedím u počítače a nic necítím. Žádný vztek, zášť, smutek ani úlevu. Prošla jsem si dnes už všemi fázemi. A teď... Nic. Prázdno. Děsí mě to.

Nevím, jak to řeknu rodičům, že budu bydlet jinde. Zase. Přelétavá nymfí duše. Víla prostě neumí žít na jednom místě. Víla chce být volná...

Musela jsem tady dát písničku. Která mi pořád hraje v hlavě. Pořád.

Poranění andělé jdou do polí.

Stěhovaví lidi ulítaj.

Panenku bodni jí to nebolí.

Svět je mami prapodivnej kraj....

Vyslechla jsem si plno škaredých vět. Řekla jsem ještě horší. A nakonci jsem sdělila něco. Co nepochopí, co mělo znamenat. A já vím, že to nepochopí. Ale měl by. Protože to nejvíc vystihovalo mou duši. Srdce. Vše...

Když nad tím přemýšlím, strašně to bolí... Všechno...

...Za zrcadlem nezkoušej si lhát...

Občas chci být muž. Chci vědět, co chci. A chci se chovat, že vím, co chci. Nechci ubližovat jemu a zároveň sobě. Jenže to stejně dělám. Protože už jsem taková. Protože jsem strašná. A protože si nezasloužím, aby mě lidi učili, co to znamená láska...

...Miluji tě, chci tě, to ti přísahám...

Chtěla jsem napsat, že už nemůžu. Ale já můžu. Můžu všechno dokud tady jsem. Jen už prostě nechci. Nechci kluka, protože nejlíp mi bylo s tou mou ženou, která mě chápala. Nechci chodit do školy, protože mně pak ti debilní arogantní profesoři urážejí. Ale to, že pocházím z rodiny z učňáku a nemám IQ 130 prostě neznamená, že já na to nemám. Nechci být ničím uvázaná a přitom mě váže tolik věcí. Chci vypadnout. Odjet na rok do Londýna a utřídit si myšlenky. Mezi cizími lidmi. Jenže mi brání hrozně moc okolností. Ale když to rok vydržím, tak to bude super, protože opravdu budu moct odjet. Nechci se také omezovat v jídle jen proto, že je mi ze všeho špatně. Nechci pořád kýchat z alergie. Chci si vytrhnout duši a poslat jí expresním balíkem do ztracena. Chci, ať mi nikdo neradí, co mám dělat. Ať mě prostě jen pochopí, řekne mi, ať se vzchopím a přítelsky mě poplácá po zádech. Nebo mě třeba praští po hlavě.

Chci uvěřit v to, že se ta černá duše přece ještě pořád může vrátit na stranu dobra....

...Chtělas padnou do hrobu a spát...

Jedna z těch normálních doktorandek na škole mi řekla větu, která mě dostala. Kam? Nevím, domyslete si to. Ta věta zněla: "Tak moc toužíš být sama sebou, že se nemůžeš vymanit z iracionálních přesvědčení o tom, kdo vlastně jsi."

Tak kdo teda jsem? Jak to mám zjistit? Normální lidé to už po dvacítce přece dávno vědí....

Prosím, pomož mi. Já při tobě taky stála, když jsi to potřeboval...