1997 - vzpomínky

Do oken bušil už několikátý den déšť a ona se dívala na pohádky. Bylo jí pět. Neměla tedy žádné starosti. Jen ji trochu strašil ten déšť bušící do oken. A taky to, že střešní stěna v jejím malém pokojíčku pomalu prosakovala vodou.

Celý den pozorovala nejen rodiče, ale prarodiče a tetu se strýcem, jak v jejich velkém rodinném domě chodí nervózně od okna k oknu. Pořád jí říkali, že nesmí ven. Nikdo nechodil ven. Jen dědeček. Strachovala se o něj. Potok před domem vypadal nebezpečně. Jindy klidná voda se změnila ve škaredé bahno, které se začalo rozlívat po cestě. A to samé udělal jiný potok za zahradou. Dívala se z okna, jak její děda s motykou v ruce dělá provizorní kanálky, aby voda mohla odtíkat jinde. Aby nebyla na cestě.

Odpoledne jenom slyšela, když mamince říkali: "Vyjeď s autem na hlavní cestu. Zaparkuj tam. Večer už se nikam nedostaneme." Chtěla jít ven s ní. Bála se rozbouřeného živlu. Ale nesměla. Aspoň ji sledovala z okna. Jak se starou škodovkou snaží dostat do "bezpečí". Jak od kol stříkala voda. Ale ne trochu, jako když ona skočí do kaluže. Ale jako by skočila do celé řeky. Byla malá, ale chápala, že něco je špatně.

Blížil se večer. Ale setmění nešlo vnímat. Tma byla z toho deště už několikátý den.

"Mamiiii? Proč se balíš? Ty někam jedeš?" Vyděsila se. Nechtěla, aby maminka teď někam jela. Teď, když bylo venku hnusně. Nechápala, proč si balí tak obrovskou tašku. Vždyť na všechny výlety stačil malý batůžek.

"Neboj se Miško. Nejedu nikam. To jenom pro jistotu víš? Kvůli toho deště." Poslala jí dívat se zpátky na Toma a Jerryho.

Výjimečně spala v obývacím pokoji. Vždycky tam spala ráda, protože to znamenalo něco mimořádného. Bylo to hezké. Proto usnula hned. Ani jí nebylo divné, že teta se strýcem odjeli pryč. Déšť stékal po dřevěných oknech, ale jinak byla klidná noc.

Do chvíle, než se rozezvonil telefon. Strýc. Rozespale viděla, jak maminka kývá na prarodiče.

"Miško vstávej, jedeme na výlet."

"Teď? Mamí, vždyť je noc a venku prší."

"Právě proto."

Na pyžamo jí přehodili bundu, tepláčky a na nohy gumáky. Do ruky si stačila vzít jenom nejoblíbenější postavičku krokodýla z Kinder vajíčka a do tašky mamince přihodila polštářek, bez kterého nikdy nikam na noc nechodila.

"Miško. Musíme rychle jo? Ať nezmokneme. Musíme přeběhnout k autu. Pevně se mě musíš držet!" Udělala, co slyšela. Pevně se chytla. Ale když uběhli deset metrů, měla celé gumáčky zamáčené.

"Mamí. Voda..."

Museli ji vzít do náručí. Až v daleko pozdějším věku si uvědomila, že to muselo být těžké, tahat všechny ty důležité věci v tašce a dvacetikilového prcka k tomu. Ale v tu chvíli vnímala jen to, že byly tři hodiny v noci, všude bylo plno vody a vesnicí zněly sirény, které znamenaly, že všichni musí rychle pryč, protože přehradě hrozí, že se protrhne. A to by znamenalo ještě víc vody. Držela se pevně. Konečně doběhli k autu. Sedla si. A až pak si uvědomila, že jí krokodýl vypadl z ruky, když probíhali vodou. Bylo pozedě. Krokodýla unášel proud. Auto se zběsile řítilo do tmy. A ona plakala. Protože věděla, že něco je špatně...