I can’t live in a fairytale of lies.

Opravdu nechápu, k čemu máš mobil. Fakt ne. Hlavně, že tě stál deset tisíc a máš na něm internet. Ale opravdu je tak těžké s telefonem zatelefonovat, když se něco děje? Opravdu ti připadá normální domluvit si sraz na 12:20 a ve 13:00 teprve zareagovat na sms, že se trošku zdržíš? A pak další půlhodinu být někde v hajzlu...Trošku. Jasně.

Víš, znovu jsi mě dostal do fáze, kdy ti ani trochu nevěřím. Ani omylem! Lžeš, necháváš mě čekat, příjdeš z práce a jedinou pusu mi dáš na dobrou noc. A divíš se, proč jsem protivná.

A já čekám. Deset minut. Dvacet minut. Pak ti napíšu. A hysterčím. Jestli se ti v práci něco nestalo. A ty jsi mezitím jen zapomněl, že jsi mi něco slíbil a jel jsi kamsi do Kroměříže s kamarádem. Naser si. A hlavně se mě neptej proč brečím. Protože jestli to uděláš, tak ti jednu vrazím.

Jen by mne teda zajímalo, v kolik se uráčíš přijít...

A hlavně se zase v hospodě div, proč kouřím, že... Protože ty mi přece vůbec neubližuješ...Protože ty seš svatej... A ty tvoje zorničky obzvlášť...