mdž

Všechno se snažím zachraňovat. Pamatuji si data narození a svátků všech členů jeho rodiny, neustále mu připomínám, komu má kdy popřát. Březnem to začíná, květnem to končí. Můj diář je popsaný informacemi o jeho životě, které si musí holt pamatovat někdo jinej. A já si nestěžuju. Dělám to s láskou.

---

Jen by mě fakt nenaštvalo, kdyby se mi občas odvděčil.

"Lásko? Koupíš mi kytku na Valentýna?"

"Chceš? Tak jo."

Kytka nikde. Včera opakovaná akce.

"Lásko? Zítra je MDŽ, dostanu kytku?"

"Ale tak jo."

Kytka nikde.

Nevím, jestli si to fakt nezasloužím, jestli zapomíná, nebo jestli mu za tu pitomou kytku ani nestojím (jednu jedinou jsem dostala na začátku našeho vztahu... před třemi lety...). Ale strašně mě to mrzí. Já se tak snažím. A on je tak nevděčnej.

Jo je to pitomá kytka, ale na konci dne mi ještě řekne, že jsem blbá. Proč ne. Tak já opět začnu být "blbá". Budu zapomínat na to, že s ním chodím, budu flirtovat s jinýma. A on si mě možná zas začně vážit. A je mi fakt jedno, že mi něco zakázal. Já na to prostě zapomenu, že to zakázal, stejně jako to dělá on. Malé pitomé tvrdohlavé dítě...

Poslouchám Morčata a jejich Málo Doplněnou Žumpu, abych z toho svátku měla aspoň něco. Co si neudělám sama, to nemám.

A já ho jako ta nejlepší přítelkyně čekám před prací, aby se mohl klukům pochlubit, a on mě ani za ruku nechytne a řekne mi: "Pojď". Fakt si připadám, jako by se za mě styděl. Příště tam přijdu v teplákách a rozcuchaná. Stejně nemá cenu se fintit.

Jsem smutná. Ale jen teď. Do rána se z toho vyspím, odpoledne mě zase na další z jejich oslav opijou, a bude fajn. Jako je nakonec vždycky.