když nemocná přemýšlí

Jsem nemocná. Nudím se doma. Jediné pozitivum na tom vidím to, že mám v mém trvalém bydlišti smlouvu a jediné, co mi zbývá, je v úterý ji podepsat a nezabít se do té doby. Je to nějaká úrazová pojistka či co. Já se v tom fakt neorientuji. Ale má živitelka, milovaná maminka, uznala za vhodné mě pojistit, když jsem teda tak neschopná.

Poprvé jsem s sebou třískla minulý čtvrtek Brně. Na jediné hromádce sněhu. Podruhé jsem na zem letěla, když jsem vylezla z domu a nevšimla si, že nasněžilo (a fakt mi nedošlo, proč mi milého babička vytáhla ze skříně zimní boty, já si myslela, že jí tam překážely). Nemůžu hýbat s levým loktem a pravým ramenem. Když se chci v noci otočit dělám zvuky jako bych umírala. Do jsem chytila rýmičku. Potřetí jsem spadla, když jsem šla přivítat milého, že se mi vrátil z práce. A ze samé radosti jsem přehlídla postel. Palec pravé nohy. No a počtvrté jsem si nabila hubu, když mi po cestě ze záchodu vletěl pod nohy pes a já, abych se mu vyhnula, jsem zakopla o jediný (!!!) schod v celém domě. A vrazila jsem ústy do skleněných dveří. A říkejte potom všem, že opravdu nejste týraná.

---

Tohle vše se stalo během týdne. Proto protestuji, ležím doma a odmítám cokoli dělat. Navíc mě bolí v krku a jsou tady malí ďábli. (Fakt musí mít děcka tolik prázdnin? Zredukovala bych to na polovinu!)

Mám dokoukané všechny zajímavé seriály, tak přepínám jen díly u americké výměny manželek, kde většinu času jen nevěřícně zírám a pak si vlastně říkám, že dělám to samý, na co tam ti lidi nadávají. A to dělám i u toho, když čtu jen obyčejné zprávy na idnesu. Tak jsem si stačila za tu chvíli uvědomit, že asi nebylo moc normální v čerstvých šestnácti jezdit dvacet kílometrů jen proto, abych mohla spát s cizím klukem. Že není normální jít na diskotéku s někým a odejít s někým jiným, což jsem tedy udělala jen jednou, ale ten kluk, kterého jsem tam nechala, abych odešla s jiným, mě proklínal ještě další rok. A ti dva, se kterýma jsem odešla se mi další dva roky vysmívali. Že není normální se s někým seznámit a hned na to s ním odejít pryč od lidí, o čemž by mohly povídat Vizovice. Že není normální přespávat u cizích kluků, když už jednoho svého mám, a je jedno, že je to ve vší počestnosti. Že není tak úplně košér si v osmnácti sbalit kufr, říct čau mami, vrátím se za týden, a jet do stokilometrů vzdáleného města, kde jsem znala jen jednoho kluka. A přespávat tam u jiného :D. Že není normální pak v devatenácti jen tak bydlet s přítelovou rodinou v jejich mini bytečku a nechat se jimi živit.

Připadám si díky tomu jako exot. Přitom jsem stydlivá, tichá a úplně obyčejná holka, žijící nudným životem. Tak nevím, kde se ve mně vzalo to, že jsem v mém životě asi všechno udělala úplně špatně. Nebo to možná špatně nebylo, já nevím. Rozhodně ale vděčím mému andělu strážnému za to, že se mi při tom nic nestalo. Protože kdybych jednou měla mít děcko a byla by to dcera a byla by po mně, tak ji pro jistotu přivážu doma k radiátoru. :D Já su tak ráda, jak si maminka myslí, že má vzornou dcerunku a neví o polovině tých vylomenin :D Ale co by čekala, vždyť to ona měla dvojku z chování, za to že utíkala za klukama, rok střední si musela zopakovat, protože měla lepší věci na práci než tam chodit, a v devátém měsíci těhotenství byla na metalovém koncertu. Po někom být musím ne? ;)