Prostě Víla

- Protože jsi vzdělaná a chytrá dívka, tak určitě víš, jaké budou následky toho, že jsi přišla. - Hezky si popovídáme a já půjdu? - Vyspíme se spolu.  - Podvádíš svou ženu často? - Nepodvedl jsem ji nikdy! Ale nevinný flirt ještě nikdy nikoho nezabil.  Dvě hodiny seděla a poslouchala jeho sladké řeči. Povídal ji takové věci, že byla rudá až za ušima. - Když jsme si vykali bylo to lepší. Držela jsem si tu hranici toho, že jsi pro mě nedostupný.  - Stačí říct, madam. Klidně vám mohu vykat. Nemám s tím nejmenší problém. Ale pište si, že vám budu vykat, i když se budu dotýkat vašeho nahého těla a budu do vás pomalu celý vnikat. Budu vám u toho koukat do očí a vy budete slastí křičet. Došla vám slova, slečno?  Věděla jak moc špatné to je.  Ale nemohla se donutit přestat... 

Podívala se mu do očí a věnovala mu úsměv. Pomalu scházela po schodech, ze kterých, když tam byla prvně, tak stylově sletěla. Plácnul si s ní. Potom ji k sobě během mžiku stáhnul a pevně obejmul. Držel jí záda a ona tak napůl visela ve vzduchu, napůl na jeho pevném, boxem vysportovaném, těle. Stála jen na levé noze. Tu pravou měla ohnutou v koleni jako klišé hrdinka z romantického filmu. Šeptal ji do ucha a během toho ji stihl vlepit mezi líčko, ucho a krk malou pusinku. Nechtěla se od něj odtrhnout, protože o tomhle snila už tak dlouho. Bylo mu jedno, že na ně všichni zírají.  Ale jí to jedno nebylo. Protože v tu chvíli měla ve své mysli před očima jeho manželku a dítě.

Bojím se tě zeptat, protože se bojím odpovědi. A tak vedle tebe ležím a užívám si to. Snažím se vtisknout do paměti. Každý tvůj dotek. Každou kudrlinku ve tvých vlasech. Vůni. Chuť. Pohled očí. Tvar zubů a rtů, když se usmíváš. Zvuk tvého smíchu. Každou pihu na tvém břiše. Místa, kde jsi lechtivý. Okamžiky, kdy se snažíš lechtat mě. Zvykla jsem si už i na to, že chrápeš. A i to se snažím zapamatovat. Jak ze spaní mluvíš. Ako ti nerozumiem. Koukám ti do očí a ty víš, že tě mám ráda. Koukáš do těch mých a já u tebe vidím to samé. Někdy stačí mlčet.  A stejně oba ví. Posledních patnáct let si kladu otázku, kde se cítím doma. A teď jsem to zjistila. Ve tvé náručí. Když ležím na tvé hrudi mám pocit, že žádní démoni neexistují. Jenže ty odjedeš.... A ti démoni se zase objeví.  Ale ještě ne. Ještě jeden měsíc téhle bezvýhradné lásky nám dopřej, prosím...

Stejně to je zvláštní. Jak se z holky, závislé na pozornosti, stává žena, která zvládne úplně v klidu odloučení. Bez žárlivých scén. Možná je to tím začátkem. Možná ale tím, jaké bezpečí z něj vyzařuje. "Nezlobíš se, že mi na tebe nevyšel čas?" "Nezlobím." "Chtěl jsem. Ale psal jsem už včera, že nic neslibuji. Skončil jsem s prací až teď. A jsem vážně unavený..." "A právě proto se nezlobím. Protože jsi mi nic nesliboval." Ano, stýská se mi.  Hrozně.  Ale vím, že jeho slib, že se uvidíme za týden, bude platit.  A tak to vydržím.  Vím, že nekecá. A že únava mu jde slyšet na jindy veselém hlase.  Jak se pozná láska? Je to věta: "Až dojedeš domů, tak mi prosím napiš, ať vím, že jsi v pořádku." A tak do toho padám víc a víc... :) A cítím se vyrovnaně. Chci si tenhle pocit pamatovat. 

"Já tě mám fakt ráda, ty jo..." podívala se mu do očí, schoulila do náruče a vnímala, jak ji místo odpovědi hladí po zádech. Ještě před rokem by začala hystericky brečet, proč když řekla něco tak zásadního, tak ten druhý mlčel.   Teď byla jiná. Snažila se to brát racionálně. Třeba tak, že si hned na začátku ujasnili, že z toho nebude vztah a ona to teď na něj vybalí bez přípravy. Co měl asi tak odpovědět... Jenže ona ta věta: "Taky tě mám rád!" vůbec nemusí být vyslovena nahlas. Někdy je řečena těmi skutky... "Já ale ještě nechci jet domů..." "Takže kam jedeme?" "Kamkoli." A tak jeli. A jeli. Až dojeli na úplný konec poslední cesty, kterou našli. A tam se otočili a jeli zpět. Jestli může být láska měřena litry projetého benzínu, tak jsme na 33 litrech.  "Tak, co, už tě zavezu domů?" ptal se jí nahý na zadním sedadle v jedenáct večer. "Ne. Prosím, ještě chvíli..." Držela mu ruku, aby nedosáhl na oblečení. Přetočila se...

Když se jedna noc protáhne na tři měsíce, z náplasti znova může být pošramocené srdce. Možná bych ještě loni nevěřila, že se dá usínat v takhle pevném objetí, které během celé noci nepoleví.  Jak moc něhy se dá poznat z očí badboye. Že se fakt dá vyšukat mozek z hlavy a že i když jsem si předtím myslela, jak je to super činnost, tak to byl jen slabý odvar toho, jak moc super to opravdu může být. Nečekala bych, že znova začnu tak často jezdit do rodnýho města, jen proto, že tam je on. Netušila bych, že na pražské diskotéce poznám kluka, jehož rodný dům je dvacet kiláků od toho mého.  V jiném státě. A díky tomu už vím i to, že "NIKDY!!!" v řeči osudu znamená "Za tohle prohlášení se ti jednou všichni vysmějí". V tom pevném objetí na zadní sedačce auta s tmavými skly jsem našla sama sebe. A když mě poprvé, a naposledy, než odjel, vezl tou svou dodávkou, místo práce, v rádiu zazněl název města, ze kterého pocházím, a rozezněla se neskutečně stará písnička s neskutečně ak...

Vlastně to je hrozný, že člověku musí dojít taková zásadní věc až během dospělosti. Že je OK mít emoce.  Že nebyly OK věty jako: "Proč jsi taková, když ještě před chvílí jsi byla normální?"  Protože normální je být šťastná, smutná, navštvaná, i bez nálady. Všechno tohle je normální. A prožívá to každý. A když mi teď zabylo něco líto, jako první myšlenka se objevila: "Už zase začínáš.." Až vědomě jsem si musela říct, že jo, klidně můžu začínat.  Klidně můžu bejt smutná z toho, že něco nevyšlo. Můžu.  A je to v pohodě. Protože můžu prosedět večer zabalená v dece na gauči a smutnit.  Že jsem tady sama. Protože rozumím tomu, že vstávat ve tři ráno, ujet přes čtyři sta kilometrů a potom jít do práce, člověka vyčerpá.  A stejně tak mám nárok na to být z toho přešlá, protože jsem se těšila.  Obojí je naprosto OK.   A taky je ok mít myšlenky na to, že je dnes den Pí. Možná proto mi napsal ex svůj dnešní program.  Že byl se svou nejlepší "kamarádkou"....