Bojím se tě zeptat, protože se bojím odpovědi.

A tak vedle tebe ležím a užívám si to.

Snažím se vtisknout do paměti.

Každý tvůj dotek.

Každou kudrlinku ve tvých vlasech.

Vůni.

Chuť.

Pohled očí.

Tvar zubů a rtů, když se usmíváš.

Zvuk tvého smíchu.

Každou pihu na tvém břiše.

Místa, kde jsi lechtivý.

Okamžiky, kdy se snažíš lechtat mě.

Zvykla jsem si už i na to, že chrápeš.

A i to se snažím zapamatovat.

Jak ze spaní mluvíš.

Ako ti nerozumiem.

Koukám ti do očí a ty víš, že tě mám ráda.

Koukáš do těch mých a já u tebe vidím to samé.

Někdy stačí mlčet. 

A stejně oba ví.

Posledních patnáct let si kladu otázku, kde se cítím doma.

A teď jsem to zjistila.

Ve tvé náručí.

Když ležím na tvé hrudi mám pocit, že žádní démoni neexistují.

Jenže ty odjedeš....

A ti démoni se zase objeví. 

Ale ještě ne.

Ještě jeden měsíc téhle bezvýhradné lásky nám dopřej, prosím...