Stejně to je zvláštní.

Jak se z holky, závislé na pozornosti, stává žena, která zvládne úplně v klidu odloučení. Bez žárlivých scén.

Možná je to tím začátkem.

Možná ale tím, jaké bezpečí z něj vyzařuje.

"Nezlobíš se, že mi na tebe nevyšel čas?"

"Nezlobím."

"Chtěl jsem. Ale psal jsem už včera, že nic neslibuji. Skončil jsem s prací až teď. A jsem vážně unavený..."

"A právě proto se nezlobím. Protože jsi mi nic nesliboval."

Ano, stýská se mi. 

Hrozně. 

Ale vím, že jeho slib, že se uvidíme za týden, bude platit. 

A tak to vydržím. 

Vím, že nekecá. A že únava mu jde slyšet na jindy veselém hlase. 

Jak se pozná láska?

Je to věta: "Až dojedeš domů, tak mi prosím napiš, ať vím, že jsi v pořádku."

A tak do toho padám víc a víc... :)

A cítím se vyrovnaně.

Chci si tenhle pocit pamatovat.