Stejně to je zvláštní.
Jak se z holky, závislé na pozornosti, stává žena, která zvládne úplně v klidu odloučení. Bez žárlivých scén.
Možná je to tím začátkem.
Možná ale tím, jaké bezpečí z něj vyzařuje.
"Nezlobíš se, že mi na tebe nevyšel čas?"
"Nezlobím."
"Chtěl jsem. Ale psal jsem už včera, že nic neslibuji. Skončil jsem s prací až teď. A jsem vážně unavený..."
"A právě proto se nezlobím. Protože jsi mi nic nesliboval."
Ano, stýská se mi.
Hrozně.
Ale vím, že jeho slib, že se uvidíme za týden, bude platit.
A tak to vydržím.
Vím, že nekecá. A že únava mu jde slyšet na jindy veselém hlase.
Jak se pozná láska?
Je to věta: "Až dojedeš domů, tak mi prosím napiš, ať vím, že jsi v pořádku."
A tak do toho padám víc a víc... :)
A cítím se vyrovnaně.
Chci si tenhle pocit pamatovat.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)