"Já tě mám fakt ráda, ty jo..." podívala se mu do očí, schoulila do náruče a vnímala, jak ji místo odpovědi hladí po zádech.

Ještě před rokem by začala hystericky brečet, proč když řekla něco tak zásadního, tak ten druhý mlčel.  

Teď byla jiná. Snažila se to brát racionálně.

Třeba tak, že si hned na začátku ujasnili, že z toho nebude vztah a ona to teď na něj vybalí bez přípravy. Co měl asi tak odpovědět...

Jenže ona ta věta: "Taky tě mám rád!" vůbec nemusí být vyslovena nahlas. Někdy je řečena těmi skutky...

"Já ale ještě nechci jet domů..."
"Takže kam jedeme?"
"Kamkoli."

A tak jeli. A jeli. Až dojeli na úplný konec poslední cesty, kterou našli. A tam se otočili a jeli zpět.

Jestli může být láska měřena litry projetého benzínu, tak jsme na 33 litrech. 

"Tak, co, už tě zavezu domů?" ptal se jí nahý na zadním sedadle v jedenáct večer.

"Ne. Prosím, ještě chvíli..."

Držela mu ruku, aby nedosáhl na oblečení. Přetočila se na něj, sedla si, zabořila mu hlavu do ramene a pofňukávala.

"Když to budeš prodlužovat, bude to loučení horší."

"Ale já se nechci loučit..."

"Vždyť se můžeme někdy vidět..."

"Právě... Někdy.. Kdoví kdy..."

"Třeba ještě v Praze budu... Zkusím to..."

"Čím dýl tam budeš, tím to pak pro mě bude ještě horší.." Fňukala dál a sama si byla vědoma toho, jak je iracionální a že tímhle dává najevo typicky ženskou vlastnost, kdy neví, co chce...Přitom to věděla. Chtěla se ho dotýkat ještě o pět minut déle. Pět minut. Prosím. 

A tak tam trpělivě seděl, hladil ji a čekal, až mu dovolí odvézt ji domů.

Kdyby se láska měřila ve skutcích, byl by to ten, že ji přivezl před vchod, protože ví, že se bojí tmy. A tím před vchod myslím opravdu až těsně před dveře, akorát tak, aby do nich vystoupila přímo z auta. 

Kdyby se láska měřila na činy, musela by tam započítat i to, že o ní řekl doma...

Ale stejně pak v posteli brečela tak dlouho, než usnula.

Věděla totiž, že to její poslepované srdce je teď tak napumpováno láskou, tak v případě, že pukne, tak už se snad ani zahojit nedokáže.

Celou tu procházku v zoo se na něj koukala a říkala si: "Ty kráso, on je vážně tak hezkej!" A to bylo ono. Hezkej, rozumnej, pracovitej, milej, hodnej, mladší a něžně dominantní. Kombinace všeho, z čeho tála. 

Chybělo tomu jediné. 

Aby jí řekl, že ji má taky rád. A že to není ani zdaleka konec.