Prostě Víla

"Dobrý večer," zavolala jsem včera s úsměvem ze schodů dolů a čekala jsem na jeho reakci. Zvedl oči od mobilu a ve vteřině jsem na svých rtech cítila ty jeho. "Co tady...?" "Chtěla jsem vidět, jestli opravdu pořád vypadáš jako na těch fotkách, co mi posíláš."  Naposledy jsem ho naživo viděla před dvěma měsíci. Na den přesně. A když jsem už byla blízko jeho baru, a tušila jsem, že je to zrovna den, kdy by tam měl být, tak jsem za ním musela. Pro obejmutí. Dotek. Polibek.  Stáli jsme tam, kde nás mohl každý slyšet, všichni ostatní zaměstnanci vidět na kamerách, ale stejně se bavil tak, že by to neobhájil, kdyby nás začal kdokoli soudit. Protože jiskry vzduchem lítaly. Protože vždycky je to největší téma šukání.  "Pojď se mnou dozadu. Na chvilku. Na rychlovku. Chceš to víc než já," nepřemlouval, pouze klidným hlasem konstatoval. U posledního argumentu měl naprostou pravdu. Chtěla jsem ho hrozně. Každý atom mého těla chtěl, aby už konečně byl ve mně....

Ve chvíli, kdy v té zprávě vidím jako první slovo "Zlatíčko," nemám chuť to vůbec rozklikávat. Dělá to naschvál. Vím to. Ale i přes to mě to drásá.  Jo, vyměňovat si neslušný fotky je za hranicí slušného vychování. Ale když hrajeme hru na flirtování, má podle mě mít pravidla. Jedno z těch pravidel by mělo být nezatahovat do toho city. A aby se do toho nezatahovaly city, neměla by se používat přesně tato slůvka.  Takže už tady mám druhý den nezobrazenou zprávu, která mě vyloženě sere pokaždé, když jdu odpovědět někomu jinému a vidím, že tam ta číslovka "1" u nepřečtených stále je.  Když jsem mu naposledy napsala, ať mě takhle neoslovuje, přistála mi odpověď: "Taky ti můžu říkat čubko," což by podle mě rozhodně bylo více autentické a vystihující. Kdyby to bylo na mně, nemusel by mě oslovovat raději vůbec. Nebo zůstat při původním oslovování názvem profesí. V okamžiku, kdy mě totiž začně nazývat jinak se mu velmi těžko vyká. A já si to vykání prostě držet chc...

Vlastně vím přesně, kdy jsem pořádně přestala s blogem. Ve chvíli, kdy jsem všechny ty tajné pocity začala říkat kamarádkám. Jenže blog nesoudí. Písmenka jsou jen nevinné znaky na obrazovce a co z nich je realita a co ne, těžko říct. Proto je asi na řadě začít se z pocitů zase jen vypisovat anonymnímu prostředí internetu. Místu, které nikdo nečte a nikdo nesoudí. Protože možná je mi špatně celý měsíc z toho, kolik těch tajností si v sobě nesu. Možná, kdybych mohla někde vypsat necenzurované verze mého života, zase by mi bylo hej. A nebo taky ne. Ale za zkoušku nic nedám. Minimálně mě to posune v psaní. A to se hodí, když mi teď vyšla povídka, která se lidem líbí. Porno povídka. Je to trochu lol. Ale Freud byl taky prasák a měl stejné zaměstnání, tak co.  Teď ze sebe potřebuji dostat jedinou věc. Nevím, jak ho nazvat tak, aby v tom nešel poznat, protože má rodinu. Zní to jako začátek průšvihu, co? A možná taky je. Říkejme mu barman. Sice to jeho povolání vůbec není, ale v baru jsme ...

- Protože jsi vzdělaná a chytrá dívka, tak určitě víš, jaké budou následky toho, že jsi přišla. - Hezky si popovídáme a já půjdu? - Vyspíme se spolu.  - Podvádíš svou ženu často? - Nepodvedl jsem ji nikdy! Ale nevinný flirt ještě nikdy nikoho nezabil.  Dvě hodiny seděla a poslouchala jeho sladké řeči. Povídal ji takové věci, že byla rudá až za ušima. - Když jsme si vykali bylo to lepší. Držela jsem si tu hranici toho, že jsi pro mě nedostupný.  - Stačí říct, madam. Klidně vám mohu vykat. Nemám s tím nejmenší problém. Ale pište si, že vám budu vykat, i když se budu dotýkat vašeho nahého těla a budu do vás pomalu celý vnikat. Budu vám u toho koukat do očí a vy budete slastí křičet. Došla vám slova, slečno?  Věděla jak moc špatné to je.  Ale nemohla se donutit přestat...