Vlastně vím přesně, kdy jsem pořádně přestala s blogem. Ve chvíli, kdy jsem všechny ty tajné pocity začala říkat kamarádkám. Jenže blog nesoudí. Písmenka jsou jen nevinné znaky na obrazovce a co z nich je realita a co ne, těžko říct. Proto je asi na řadě začít se z pocitů zase jen vypisovat anonymnímu prostředí internetu. Místu, které nikdo nečte a nikdo nesoudí. Protože možná je mi špatně celý měsíc z toho, kolik těch tajností si v sobě nesu. Možná, kdybych mohla někde vypsat necenzurované verze mého života, zase by mi bylo hej. A nebo taky ne. Ale za zkoušku nic nedám. Minimálně mě to posune v psaní. A to se hodí, když mi teď vyšla povídka, která se lidem líbí. Porno povídka. Je to trochu lol. Ale Freud byl taky prasák a měl stejné zaměstnání, tak co. 

Teď ze sebe potřebuji dostat jedinou věc.

Nevím, jak ho nazvat tak, aby v tom nešel poznat, protože má rodinu. Zní to jako začátek průšvihu, co? A možná taky je. Říkejme mu barman. Sice to jeho povolání vůbec není, ale v baru jsme se tehdy uprostřed mrazivého ledna poznali. A v srpnu jsme se tam potkali znova. Náhoda? Mohla by být. Ale je to barman, ten přece do baru patří.

Podruhé jsem tam šla s kamarádkou. Házela jsem na něj očka a on pohledem neuhnul. Sebejistý až trochu k aroganci. Jenže s úsměvem, pod kterým by tály ledy. A pak, místo aby koukal na mě, udělal něco tak neskutečně vypočítavého, že si mě získal. Přinesl si židli k parketu a začal koukat na ni. Probodával ji pohledem a nespustil z ní oči. 

"To abys žárlila," řekl jasně o pár týdnů později, kdy tam šla znova bez kamarádky. "Celou tu dobu chci tebe. Jenom tebe. Máš v sobě něco, co potřebuju. To zlobidlo v očích. Toho ďábla. Jen jsem tě chtěl provokovat."

Povedlo se. Provokovalo mě to hrozně. Od přírody jsem žárlivá, jako většina lidí, ať už si to přiznají, či ne.

A tak tehdy koukal na ní, místo na mě. Takže jsem se rozhodla jít k baru. Do jeho prostředí. Tam, kde mu to patří. A čekala jsem. 

Netrvalo dlouho a přišel. Držel se mnou ten upřený pohled, jenže místo očekávaného pozdravu svůj krok v poslední chvíli stočil a šel za mně. Kamarádka viděla, co dělá, protože seděla naproti, já netušila. Pohladil mě jen tak mimochodem po zádech a vrazil mezi nás dvě svíčku. Od té doby už neodešel. Střídal konverzaci plynule se mnou a s ní, dotýkal se tak, aby ani jedna nezáviděla. 

A u toho mluvil o své manželce a dítěti. 

No go zóna. Jo. Nejsem z holek, kterým chutná zakázané ovoce. Jsem zásadová. A otec od dítěte, který je se svou paní šťastný, je pro mě něco přes co nejede vlak. Bylo. Bylo je to správné slovíčko. 

"Našel jsem tě na facebooku, můžu si tě přidat?"
"Můžete, pane barmane. Můžete," vykala jsem mu vytrvale. Byla jsem zvyklá na mladší muže a nepřišlo mi adekvátní někomu ve věku otce tykat. Ono asi není úplně OK posílat před spaním někomu ve věku táty prsa, ale k tomu se třeba dostanu.

"Nebude ti psát, to je jasný!" řekla kamarádka. O hodinu později vyjádření znělo jinak: "Když už ti píše, určitě ti nebude zobrazovat storiečka." A o další hodinu to posunula na: "Ale fotky ti lajkovat nebude, to už je za hranou." 

Souhlasím. Je. Ale dělá všechno z těchto činností. A je vytrvalý.

Vlastně mě ukecal. Ukecal mě k tomu, že během prázdnin jsme si začali posílat fotky, které jsou vážně za hranou. A já se snažím to pořád ospravedlňovat tím, že jsou to jenom fotky. Nelíbali jsme se, nespali jsme spolu, prostě se na sebe jen čas od času koukneme a napíšeme něco hezkého. 

Jeho pozdravy začínají slovy: "Dobré ráno, zlatí." A já se snažím mu to rozmlouvat. Možná si to neuvědomuje, ale takhle hezky mě už pěknou řádku let nikdo neoslovoval. A bojím se, že když to bude dělat, tak mě to bude bolet. Tak se to přemění z roviny chemického chtíče do roviny zakoukání a to ani jeden nechceme. Já ho nebudu tahat od rodiny a on za mnou od syna neodejde. To víme. Tohle jsme si ujasnili hned na začátku. 

Jak to celé dopadne je ve hvězdách. Pevná vůle mě začala přecházet už dávno.

Všechno je to možná ještě o trošku zamotanější, než tady píšu, ale o tom zase někdy jindy. Nemůžu si všechny trumfy vyzradit hned na první dobrou. 

Tak zase příště.