Asi je na čase přestat si lhát a připomenout si tady pro sebe něco, co v duši opravdu cítím.

Do Filipa jsem se zabouchla už na gymplu. Byl pro mě tím nejdůležitějším člověkem, a to i přesto, že fyzicky jsme spolu nikdy nic neměli. Ale duševně. Byl prostě kámoš. Jeden z nejlepších. Který mě držel, když jsem padala ke dnu.

Pak jsem byla uražená, pak on a pět let nebo kolik jsme spolu nepromluvili. A pak jsem se přestěhovala do Prahy. Částečně i kvůli němu. Že to dokázal. Inspiroval mě.

To první setkání po těch letech, to jak jsem mu přistála v náručí, mám pořád před očima. 

Pokaždé tam to kouzlo ještě je. Udělala jsem kvůli němu pár blbostí a vždycky se na něj usmívám jak měsíček na hnoji. 

Pokaždé, když je mi ouvej, píšu jemu. 

A to je to, co asi začínám vnímat jako problém. Že ho mám pořád jako zadní vrátka. Je ti smutno? Napiš Fílovi, on něco udělá. Jenže jak dlouho tohle můžu dělat? Jak dlouho ho budu mít jako tu berličku na zlomené srdce?

Pokaždé mě překvapí svou odpovědí. Většinou čekám rezolutní odmítnutí a on se vždycky snaží udělat vše pro to, aby mi vyšel vstříc. 

A to je ten další problém. 

Pokaždé budu mít v srdci tu naději.

Že mě třeba má rád taky. Že třeba někdy měl. Vždycky bude číslo jedna. Vždycky.

A já už si s ním opravdu potřebuji popovídat, abych tu šňůru, co nás pojí, mohla roztrhnout.