Prostě Víla

"Všechno nejlepší ti přeje tvůj milovaný prcek." A "zamilovaná" písnička k tomu. A celý den, který se mnou strávil aspoň virtuálně. "Je to tvůj den. Nemůžeš přece být sama. To nejde." Pořád se ptal, jak se cítím. I když se měl učit... "Budu té komisi schopný říkat jen jedno slovo. Tvé křestní jméno." "Napíšeš mi hned, jak jsi to zvládnul?" "Zařídím to. Budeš první, kdo se to dozví." "Nejdřív to napiš domů." "Řekl jsem, že budeš první, takže budeš první. :)" ... A proti tomu Kladeňáček, kterej mi za celej den napsal prakticky jedinou zprávu... "Už jsi otevřela dárek? Jsem boží, co?" Jo jasně... Boží... Proto ses ani nezeptal, co jsem dostala a jak jsem to oslavila. Proto jsi ani nenavrhnul, že bys to třeba oslavil se mnou... Proto jsi mi dárek poslal poštou. Ne sorry. Ty ne. Proto mi tvoje matka poslala dárek od tebe poštou. Jo jasně. Jsi boží... Fakt že jo... Jen... Jestli jsem někdy cítila, že je...

Vždycky jsem byla introvertka. Ta, která poslouchala, když se ostatní bavili. Ta, co z jejich řečí měla záchvaty smíchu. Co kvůli nim plakala. Držela je nad vodou. Ale o sobě skoro nemluvila. Ani jedna kamarádka o mně neví, s kým to bylo poprvé. :) Prostě jsem tuhle potřebu kecání vždycky kompenzovala blogem. Asi proto jsem vystudovala to, co jsem vystudovala. A štěstí jsem měla pravděpodobně už v tom, že jsem se narodila přesně takováhle. Protože když je Víla nešťastná... Když pláče a bouchá pěstičkama do zdi ve tři ráno... Když háže mobilem a řve do monitoru, ať už táhne do hajzlu, že ho nenávidí... Přece dokázala najít to pravé štěstí a vážit si ho. Vrátilo se mi to, jak jsem vždycky všem trpělivě naslouchala. Protože pravé štěstí je pak přesně v takových chvílích slyšet věty jako: "Nehulím, bude tě bolet hlava." (Tohle mě v tu chvíli rozesmálo suverénně nejvíc. Miluji automatické opravy na mobilu.:)) "Bobku, proč jsi mi to neřekla dřív, že to je tak špatné? Vezmi si ...

Ještě jsi uražený nebo se můžeme znova kamarádit? Nebyl jsem uražený. Tak jinak. Ještě se na mě zlobíš? Nezachovala ses správně. Takže zlobíš... Zlobil jsem se, ale přenesu se přes to. Omlouvám se ti. Neomlouvej. A už to neřeš. :) A tak se neomlouvám. Možná kdyby věděl, kolik práce mi dává napsat slova omluvy, přijal by ji bez řečí... Když jdu za hranice všeho a on napíše, že se nezlobí, je to... matoucí. Když místo vzteku hranice dál posune. Tam, kam ví, že nezajdu. Kam nezajde nikdo. Protože by to spadalo do trestního práva. Měl se zlobit. Měl mě nesnášet. Přestat odepisovat. Čekala jsem, že udělá cokoli. Ale ne tohle... A tak jsem na sebe trochu naštvaná, protože si uvědomuji, jak hodnému člověku jsem ublížila. Neřeš to. Neřeším a doufám, že krůček po krůčku znova budeme kamarádit. Protože ten tejden bez něj mi připadal jako věčnost... Ach jo...

U Baruschky a Padesátky se řešily narozeniny blogu. A já si s hrůzou uvědomila, že Víle už je šest let. Tolik? Neskutečné… Pročítám si tady staré články. Některé. Dál než k tomu prvnímu roku se dneska už nedostanu. Byl to rok, kdy jsem ještě neměla tušení o existenci Kladeňáčka. Rok, kdy jsem netušila, kde nějaké Kladno je. Znala jsem spojení Jágr - Kladno, ale tím to haslo. No jo, zeměpis nebyl mou silnou stránkou. Čtu si a zjišťuji jedno. Pořád žádný progres. Pořád stejně naivní a hloupá. Pořád Víla, která žije pouze z lásky. Z ničeho jiného. Pořád mi vydrželo dávat si do většiny titulků názvy písniček nebo části jejich textů. Možná už se i opakuji. Mé zásoby nejsou nekonečné. A ty skryté významy v nich stejně vidím jen já. Ale vidím je tam i po těch letech a to mě hrozně baví. Moje nejoblíbenější věta se za ty roky asi nezměnila. "Neměl sis začínat!" Naposledy jsem ji použila včera. Mám pitomou povahu. Ublížím a místo toho, abych se omlouvala, což by aktuálně stejně nepomo...