The think I'm on my hands and head

U Baruschky a Padesátky se řešily narozeniny blogu. A já si s hrůzou uvědomila, že Víle už je šest let. Tolik? Neskutečné…

Pročítám si tady staré články. Některé. Dál než k tomu prvnímu roku se dneska už nedostanu. Byl to rok, kdy jsem ještě neměla tušení o existenci Kladeňáčka. Rok, kdy jsem netušila, kde nějaké Kladno je. Znala jsem spojení Jágr - Kladno, ale tím to haslo. No jo, zeměpis nebyl mou silnou stránkou.

Čtu si a zjišťuji jedno. Pořád žádný progres. Pořád stejně naivní a hloupá. Pořád Víla, která žije pouze z lásky. Z ničeho jiného. Pořád mi vydrželo dávat si do většiny titulků názvy písniček nebo části jejich textů. Možná už se i opakuji. Mé zásoby nejsou nekonečné. A ty skryté významy v nich stejně vidím jen já. Ale vidím je tam i po těch letech a to mě hrozně baví.

Moje nejoblíbenější věta se za ty roky asi nezměnila. "Neměl sis začínat!" Naposledy jsem ji použila včera. Mám pitomou povahu. Ublížím a místo toho, abych se omlouvala, což by aktuálně stejně nepomohlo, jsem naštvaná nakonec sama. Kdybych to měla napsat řečí Gilomorek, tak jsem něco napsala Jessovi, ten to v okamžiku prásknul Deanovi, Dean mě seřval a pak mě ještě seřval Jess, že si s Deanem všechno říkáme. Ale do háje! Vždyť to byl Jess, kdo všechno, co jsem napsala jen jemu, vyžvanil a propálil! Nesnáším nespravedlnost. Když mu něco vadí, nemá to dělat sám. A tak místo toho, abych byla ta, co ublížila a cítila se nad věcí, jsem ta, která se cítí ublíženě a bulí. Dětinské. Já vím.

Zpátky.

Projíždět si staré články, narážet na staré komentáře a vidět ta stará jména, která už dávno neblogují.

Jen takový výkřik do tmy…

Huberte, chybíš mi.

Narážím v těch starých článcích na věty, které se mi narcisticky líbí i po těch letech, kdy je můj mozek stvořil.

"Realita bolí." Jo. Stále jsem stejná Víla, která si žije ve svém vysněném světě v hlavě. Ta, která realitu vůbec nepochopila. Ano, jsem schopna existovat v tomhle světě. Ale většinu toho, co prožiju, stejně prožívám jen uvnitř mé hlavy… Nikde jinde. Takhle mě to baví nejvíc.

Bývala jsem skvělá. Uměla jsem popsat všechno tak… hezky. Trefně. Jako bych to ani nebyla já. Proč jsem tuhle schopnost ztratila? Proč už to neumím? Tahle část mě samotné mi chybí. Už nejsem tak žárlivá jako kdysi. To mi nechybí. Už jsem se nějak smířila. Rezignovala. Ale co je ještě stejné… Pořád mám modřiny na stejných místech.

Čtu si útržky. A usmívám se.

"Je mi jedno, co si o mně myslí ostatní, protože mi připadá důležitější to, co si o nich myslím já."

Sobeckost nejvyššího levlu. Ale pořád to cítím úplně stejně.

"Nebyla to zamilovanost v pravém slova smyslu. Byla to poblouzněnost. Dychtivé přání mít něco, co jí v životě chybí. Bylo to něco, co jí v noci nedovolilo spát a přes den racionálně uvažovat."

Kdybych to nepsala před šesti lety, mohla bych to použít úplně stejně kdykoli během uplynulých dvou měsíců a cítila bych to stejně. Úplně jako větu: "Za maskou nevinnosti opilá touhou."

Koukám na jiné útržky a směju se nahlas.

"Autoservis XY."
"Honzííí? Mám stěrač na kapotě, co mám dělat?"
"Cože máš?"
"No, stěrač. Na kapotě. Víš, co je to stěrač a kapota?"
"No to vím, ale nechápu, jak se ti tam dostal."
"To nechápu ani já, vadí to moc? Co mám dělat?"
"Nechat se odbarvit na blond."

***

"Kudy na výstaviště?"
"Sednete na jedničku a pátá zastávka."
"Ale my chceme jít pěšky."
"Tak směr Vídeň."
"Děkujeme."
…
"Prosím vás, kudy tudy na Vídeň?"

Deset let od prvního blogu. Od chvíle, kdy jsem se zamilovala do Filipa (který opravdu vážně položil nebohé paní s kočárkem větu: Kudy tudy na Vídeň) a nutně jsem to potřebovala vyřvat do celého světa. Všechny ty věci, které jsem o něm psala, dostávaly pokaždé stejné komentáře. "Sakra, to je silné." Je to silné a vždycky bylo. Vlastně to nepřejde asi nikdy. Protože na první lásku se prostě zapomenout nedá. Nedá se zapomenout na člověka, se kterým se vám v noci zdály stejné sny a vy na ně pak plynule navazovali v realitě. To prostě nejde. Poprvé jsme se viděli v porodnici. Možná tam jsme se nějak napojili, abychom se o šestnáct let později mohli tak hrozně zamilovat. A já vím, že se hrozně nemá používat u takových slovních spojení. Ale když ono to doopravdy bylo hrozné. Ve všech aspektech. Zanedlouho budeme mít oba zase narozeniny. Bože, jak mi se pořád stýská…

Nečtu všechno. Některé věci bych nejraději mazala. Jako je mažu pozpátku na facebooku. Ale tady ty články ke mně nějakým způsobem patří. Nesmím se za ně stydět. To bych se totiž musela stydět za to, jak jsem se chovala. A já to v tu chvíli vždycky cítila jako správné. Byla jsem prostě taková… A aspoň si můžu připomínat, že takhle už to vážně nechci.

Jedno z mála, v čem jsem jiná, je to, že už tolik nelžu. Většinou. Jako jo, přiznávám se. Manipuluji. Hodně. Ale nelžu. Jen třeba neříkám celou pravdu. Občas… Včera… "Podepsala ses?" "Nepodepsala jsem se." To je teoreticky pravda. Když budu slovíčkařit. Nepodepsala jsem se. Jménem. Svým… jménem. Ale když jste jediní na světě, kteří někomu říkáte… dejme tomu Jess… A na konec zprávy napíšete Mám tě ráda, Jessi. Tak se prakticky podepisovat svým vlastním jménem ani nemusíte, že jo… Ale na to se nikdo neptal… Takže nelžu. Teoreticky…

Taky jsem kdysi chodila spát v sedm večer. Protože mě život nebavil. Chtěla jsem ho zaspat. Teď chodím spát tak ve tři ráno. Protože mě život baví. Protože nestíhám všechno, co bych stíhat chtěla. To je zásadní rozdíl.

To, co jsem psala v mých literárních pokusech bylo prostě dobrý. Je to to nejvíc, co jsem ze své duše kdy dostala. A tak si sama sobě přeji, abych to ještě někdy dokázala. Protože jsem to prostě kurevsky dobře uměla.

"Není to láska. Je to závislost. Touha. To je možná to slovo, které tu "věc" vystihuje nejvíc. Záměrně ne cit. Protože do toho to má daleko. Lidé bez srdce totiž nemůžou mít city. Potřeba tušit se navzájem vedle sebe. Dívat se, když o tom ten druhý netuší. Zkoumat každou pihu. Snažit si zapamatovat sebemenší detail. Každou vrásku. Ne-li každý vlas. Přát si hloupé věci. Nereálné. Avšak krásné. Chtít pouhý okamžik. Pořád po něm toužit. Potom zapomenout, a nakonec si opět vzpomenout. A tak dokola. Vytěsňovat z duše sny. Protože realita je škaredá, ale ve snech se nedá žít věčně. Malovat si vsechno k obrazu svému. Zidealizovávat si reálné postavy do dokonalosti. Která vlastně neexistuje. Chyby dělají lidi tak dokonalými. Jenže to je zkreslený pohled. Každá chyba začne po čase jít na nervy. Ale to nedokáže posedlá duše pochopit."

Ještě než půjdu spát, jsem si rozklikla první článek o Kladeňáčkovi.

"Dostala jsem pusinku na dobrou noc. A cítím se ještě hůř. Protože vím, že kdybych mohla, políbím ho opravdu. A bylo by to ještě daleko těžší..."

Teď dostávám pravidelné virtuální pusinky od někoho, komu je devatenáct. To je ještě o rok méně, než jsem měla při založení tohohle blogu. Ale tyhle pusinky jsou nevinné. Protože už jsem se asi postupem času naučila, že některé kluky dokážu vnímat jako své mladší brášky. A tenhle je právě takový. Zlatíčko moje největší. Kterému prd rozumím, protože mele slovensky.

A Kladeňáčka líbám reálně. A je to super. Chvílemi přesně tak těžké, jako bylo zpočátku jasné, že to těžké bude. Ale pořád to při sečtení všech plusů a mínusů stojí za to.

A na konec toho mého vzpomínání tady vypíchnu ještě jeden úryvek.

"A s každým dalším offline moje srdce pohasne. A s každým dalším online zase ožije."

Pořád.

Stejně.

Pitomá…