Parkinson

Od začátku věděla, že to nebude lehké.

Ale že to bude až tak těžké, tomu nevěřila taky.

Měla načteny desítky knížek.

Vlastně to i vystudovala.

Nikdy to nechtěla dělat, ale jako jediná zbyla...

Vždycky si přála pracovat s dětmi a tohle bylo tak diametrálně odlišné a zároveň natolik stejné.

On celý život pil alkohol.

Nebyl alkoholik.

Ale prostě pil.

Vždycky byl důvod něco oslavovat.

Zapíjet žal...

Na životosprávu nedbal.

To je asi ta hlavní příčina všeho.

V padesáti letech dostal mrtvičku.

To se ona zrovna narodila.

Pak prodělal dalších několik infarktů.

Poslední na podzim, kdy sebou šlehnul na cestě a lidi kolem něj jezdili jako kolem bezdomovce...

Až několikáté auto mu zastavilo a pomohlo...

Po půl hodině.

V dešti...

A tím to pro ni všechno začalo.

Ona totiž jako jediná zbyla.

Ostatní se starat nemohli.

Nebo nechtěli.

Kdo by to za ty čtyři tisíce měsíčně taky dělal, že...

Za to se profesionální celodenní pečovatelka nezaplatí.

Infarkt, kýla, zápal plic.

Parkinson. Demence.

Organický psychosyndrom. Neurastenie.

Šedesátiprocentní hluchota.

A do toho zakázaný tak milovaný alkohol.

Jo. Mohla předpokládat, že to bude fakt těžké.

Všechny ty příznaky sedí do jednoho.

Datum? Neexistuje. Dny splývají do jednoho. Stejně jako hodiny.

Prášky nachystané a v přesný čas pokládané na stůl. Jinak by je neužil.

Nebo si je vzal vícekrát. Jako ze začátku.

Kontrolní otázky kdo má kdy narozeniny ztratily smysl.

U dcery a syna ví roky narození.

U vnučky netuší už ani tohle...

Přitom si na novém autě schválně nechala dát SPZ právě s tímto rokem.

Auto, které se muselo koupit kvůli všech těch doktorů, ke kterým musí jezdit.

Pozornost neexistuje.

Jedna věta se musí opakovat pětkrát.

Pak možná odpoví a možná taky ne.

Všechno záleží na tom, jak se zrovna vyspal.

Od toho se odvíjí každý den.

Většinou je to však špatné.

Veškeré naschvály, jako zná člověk z trapných komedií, se stávají skutečností.

Ona mu nachystá k mikrovlnce oběd... A on ho nesní, protože prostě nepoznal, že to je řízek...

Koupat se nechodí, protože nemají bezbariérovou koupelnu.

A tak ona vlastnoručně s kladivem a majzlíkem v ruce bourá kachličky.

Šroubovákem dává pryč prahy.

Koupelna, chodba, pokoje.

A on nadává, že si nikdo neváží toho, co on sám postavil.

A ona se pořád stará, chystá tabletky, jídla a do nekonečna odpovídá na stejné otázky.

Trpělivě.

Někdy s křikem.

Ale spolehlivě.

Skoro zadarmo.

Vlastně úplně zadarmo, protože všechny ty peníze jdou na rekonstrukci.

A stejně se pak najdou lidé, většinou ti starší, kteří jsou schopni z ús vypustit slova jako: "A proč si nehledáš plnohodnotnou práci?"

"Už jsi doma moc dlouho!"

"Starání se o dědečka přece není žádná práce!"

"Jenom si moc vybíráš, nesmíš být tak náročná."

"I kdybys měla dělat uklížečku v Albertu, bylo by to větší povolání než tohle."

"Jo, to je fajn, že se staráš, ale to je přece povinnost. Měla bys u toho stíhat i práci."

"Hele, tady máš inzerát! 20 tisíc, plný úvazek, psycholožka ve speciální škole pro těžce postižené, to bys i s dědou mohla stíhat, ne?"

Aha...