Malinká vzpomínka malého človíčka

Byly jí čtyři roky a kousek. Stála s někým u brány, už si vůbec nepamatovala s kým. Z blízké chaty se k nim blížila Mařenka. Skoro sedmdesátiletá paní. Nesla jí panenku. Hodně starou mrkající pannu v zelených šatech. Malé Víle říkala, že se musí odstěhovat a že už se sem nevrátí. Nekonečné dlouho se objímaly. Pak Mařenka odjela a už se nikdy nevrátila.

Vílina první a zároveň nejsilnější vzpomínka. I v pětadvaceti si pamatovala každou její vrásku, její hlas a hlavně - naprosto přesně si vybavovala lásku, která z Mařenky přímo sršela.

Bylo jí sedmnáct, když našla v krabici tu fotku. Víla ve vzduchu a Mařenka jí chytala. V očích obou šlo vidět, jak jsou obě v tu chvíli neskutečně šťastné.

A tak začala pátrací akce. Akce, která trvala bezmála osm let.

Vzpomínka čtyřletého dítěte, které si pamatuje křestní jméno postarší paní, navíc jméno, které v době před druhou světovou válkou měla snad většina malých holčiček, není zrovna kvalitní odrazový můstek. Ale přes milion telefonů, prohledání internetu a dalších pátracích možností se 88letá paní přece jen našla. A dokonce si ji i pamatovala. A pak už stačilo jen být trpělivá a čekat na setkání, které se včera opravdu uskutečnilo.

Víla jela bez jakýchkoli očekávání. Bála se, aby nebyla zklamaná. Co totiž čekat, od někoho, kdo je tak starý.

A tak se opět potvrdilo, že kdo nic nečeká, může být jen příjemně překvapený. A tak, ačkoli Víla vždycky všem poslušně vyká, vletěla na Mařenku se suverénním Ahoooj a objímala ji stejně, jako tehdy, když byla prcek. I když je teď o kus vyšší.

Po čtyřech hodinách odcházela šťastná, se srdcem naplněným láskou, a úsměvem, který jen tak nezmizí.

Protože někdo, kdo v takovém věku se sousedkami do noci mastí karty, řídí se heslem, že bývalá mladá a krásná a teď už je jenom krásná, a někdo, kdo má do detailu naplánované, na jaký web se po její smrti umístí inzerát na prodej bytu, je nejvíc boží jak kdo vůbec může být. A protože i přes plno nemocí, zlomenin a trápení, si v životě udržuje pořádek, nemá kam s odchodem spěchat. A tak se těším, až se uvidíme příště, už máme naplánovaný sraz na příští rok.

Navíc mě k ní pojí ještě jedno zvláštní pouto. V den, kdy mě přivezli z porodnice, se na mě s manželem hned byli podívat. V noci její manžel zemřel. Nečekaně, náhle, rychle. A jak řekla Mařenka: "Jedná duše musela odejít, aby druhá mohla přijít." A já jsem ji vděčná, že i přes tohle ošklivé dokáže svět brát s nadhledem a dál všem okolo rozdávat lásku.