Prostě Víla

 "Ty sis ho omotala kolem prstu!" vycital mi v prosinci H když mluvil o svém nejlepším kamarádovi, který prestal být na jeho strane.  O mesic pozdeji mám pocit, že to je naopak. Že si me omotal ten nesmely kluk. Na kterého ted nemuzu prestat myslet.  Za poslední mesice se vidame minimalne jednou týdne. Naše sedánky končí, když se venku rozednívá.  Od začátku roku u mne spal ctyrikrat.  Postel, gauč, postel, postel.  "Vyber si sám, kde chceš být." Ale na posteli musí počítat s tím, že se pritulim. Protože dobre usnu jen tehdy, když vedle sebe nekoho cítím. Potrebuji lidsky dotek. Moje úzkosti ho vyzaduji..  A tak se nevinne dotykame chodidly a hladime se prsty u nohou.  A já čekám. Trpelive na ten další krok. Zda prijde, nebo ne. Protože já to udelat nemuzu. Riskovala bych prilis mnoho. Nesmím být ta, kdo ho začne hladit rukou. Tahle uloha je na nem. Když bude chtít. A tak si o tom všem aspon nechávám zdat. Zatímco se dotykame zadní stranou nasich ...

Chci se vypisovat sem, abych s tím nemusela otravovat lidi. Abych už zase mezi ne nemusela sdilet, co není nutné. Aby zase nemeli kecy, že..jsem já.. 

Pohádat se v prvních patnácti minutách nového roku... A pak zase děláš, že neexistuju. Skvělý. Co z toho sakra máš. Proč to sakra děláš. Buď se pojď bavit, nebo ne. Dala jsem ti šanci tím, že jsem tě odblokovala. Ale ty nechceš. Ok. V tom případě se ale chovej úplně jinak. Nech mě být, nepiš mi e-maily, a běž si za tou, za kterou tě táhne srdce. A jiné orgány. Ale co z toho máš, že mi tu hlavu motáš. Já silná nejsem. A ty to víš...