Asi potřebuji zase na chvíli pustit ven tu holku, co ze sebe vypisovala pocity. Pocity, které se dlouho snažím udržet vevnitř za maskou vysmáté bezstarostné princezny bavící se po barech. Ten loňský rozchod mě fakt zasáhl. Všichni to ví, ale bolelo to ještě tisíckrát víc, než si kdokoli dokáže představit. Bylo to od něj hnusné, zlé, nepředvídatelné a sráčské. Shodilo mě to na zem. Skopal mě do kuličky. A kopal pořád a pořád dál. A blbé na tom je, že já mu to dovoluju dodnes. I po tom roce a půl mu dovolím kopnout si. Ve chvíli, kdy já kolem sebe bezbranně plácám. Udělala jsem tolik věcí, za které se tak hrozně stydím. Všechno kvůli němu. Pro něj. Jsou to věci, které nemůže nikdo vědět, protože by mě odsoudili. Protože by to nepochopili. Protože nešli v mých botách. Protože neví, co to kurva bylo a je za hroznou bolest. A vím, že bych ho zpátky nechtěla, jenže vím, jak moc nenávidím ty tři grácie za které mě vyměnil. Lásku za kamarádství. Nejlepší kamarádku, za tři obyčejné kundy, které jsou z něj hotové. Mám v sobě tolik hněvu, který sice pokaždé na chvíli ustoupí, ale pak se zase vynoří. A pokud jsem na něco nasraná nejvíc, tak na to, že jsem mu dovolila naposledy se se mnou vyspat. Měla jsem být silnější. Jenže... Nejsem.

Je to zvláštní nechat zase ťukat prsty po klávesnici a nevědět, jaké slovo přijde na mysl dál, protože o tomhle jsem tady vůbec psát nechtěla. I když to souvisí.

Byla jsem zlomená. Jsem zlomená. Totálně.

A ve všem tom zlomení jsem šla v lednu do baru. A domů se vrátila s týpkem. 

S týpkem, se kterým jsem zažila ten nejlepší sex ever. S týpkem, který mě vzal na dovolenou na jarní prázdniny i na letňáky. Který si kvůli mě vzal dovču, což jsem předtím těch deset let téměř neznala. Nebo jo, znala, ať mu nekřivdím, ale musela jsem si to vybrečet. A tenhle ten kluk to udělal automaticky. S větou, že spolu nechodíme, ale zašukat si můžeme. Proč ne. 

Předtím jsem devět let poslouchala mám tě rád, ale činy neviděla.

Teď slyším Pamatuj si, že tě nemám rád...ale opačné činy vidím.

Proč je to těmi muži tak složité. Proč to prostě aspoň jednou nemůže být lehké. Opravdu je možné, že to všechno dělá jen kvůli tomu (naprosto dokonalému) sexu? Někdo s jeho vzhledem a charismatem si může zašukat 3x denně s jinou. S nějakou kterou má třeba blíž než v jiném státě.

To seznámení bylo jako z filmu. Celé to zní jako začátek krásně prvoplánové knihy. Mohlo by to tak prosím i skončit? Jako ta nádherná červená knihovna, kterou si čtou ženy před spaním a sní o tom, že se jim přesně tohle vyplní? 

Který kluk po sobě nechá do telefonu dvacet minut opravdu ošklivě křičet a nereagovat na to položením telefonu, ale normálním klidným hlasem a ujišťováním... Kluk, kterému nepřeskočila jiskra. Jasně... To ti tak věřím, kámo.

Nevěřím ti nic. A brečím tady už zase jak želva. Protože kurva jo, mám tě ráda. I když o to nestojíš. Ale do píči, přiznej si už, že ti taky nejsem ukradená. Po sedmi měsících. Sedmi totálně krásných měsících.

Kurva!!!