Létání mimo realitu. Slyšet, jak z reproduktorů zní něžná slova "remember who you are" a v tu chvíli před sebou vidět úplně všechno. Úplně. Vydechnout ze sebe tu zášť vůči těm čtyřem. "Let him lose you." V tu chvíli si ta myšlenka sedla úplně se vším, co se už rok dělo. Just - Let - Him - Lose - You... Tak jednoduché to je. 

Letět v tom prapodivném vesmíru nevědomí ještě o kus dál. Být zase celá utopená v té italské vášnivé náruči. Najít tam ten zdroj své síly. "You are the most beautiful girl on the world. Bella. Stupido idioto is every boy who left you! You have beautiful eyes, beautiful smile, beautiful legs. All of you is beautiful. And.. I never, NEVER, lie, mio bella!" To pevné držení. Pevné.

Slzy se jí roztékaly všude po tváři a ona nebyla schopna se pohnout, aby si je utřela. V tu chvíli jí všechno pomalu docházelo. Jediné, co potřebuje, je někdo stabilní po jejím boku. Ten, kdo ji dopřeje ten pocit, který tehdy zažila na té italské lavičce o půl druhé ráno. Potřebuje silného muže, aby konečně mohla jednou projevit svou slabost. Odmala musela být ona ta, která zachraňovala ostatní. Která musela všem pomáhat, protože je prostě rozumná. Ta bezproblémová. Ta chytrá. Ta, na kterou se dá spolehnout. Nastal čas, aby konečně byla ta, která si zaslouží, aby o ní ostatní pečovali. Aby jí konečně někdo dal pocit, že může být dítě, a tím se stala dospělou. 

Protože v tom stavu jiného vědomí způsobeného hlubokou meditací, to zažila. Že to jde. Lehla si jako dítě a probudila se jako dospělá. Pochopila, že se konečně může spolehnout na své tělo. Sama na sebe. A že už může nechat jít to, co jí akorát drží zpátky. A říkat novým zážitkům ANO!!!