Během jednoho víkendu jsem popřela celou svou osobnost. Osobnost, která se zakládala na jediné větě. "Nesnáším Slováky." 

A tak jsem si z baru v pět ráno místo sexy Itala odvedla příslušníka toho národa, který si říká "bratia". 

Posledních deset let jsem vytrvale všem svým kamarádkám říkala věty typu: "Twl Slováky rovnou swajpuj doleva, to nechceš!" A smála jsem se jim, když mě neuposlechly, na rande šly a pak říkaly, jak to nestálo za nic. A myslím, že přesně za to, mě Bůh potrestal. 

Týden jsme si užili. Doslova a do písmene. Více sexu jsem měla naposledy tak v osmnácti a za tu dobu už jsem skoro zapomněla na to, jak to může být skvělé. Divoké. A zvířecí. Jak může člověk prosouložit celou noc a pak jít do práce, jako by se nechumelilo. Protože mu to dobije energii a tak spánek nechybí. 

Vždycky jsem byla na mladší. A teď se mi opět potvrdilo proč je to výhodnější. I když už si člověk ve třiceti připadá, že to neudýchá. A zemře. Protože to bylo až tak moc. Ale přežila jsem.

A teď je mým úkolem přežít něco jiného. 

To, že je to Slovák. Což znamená, že není Pražák. Což znamená, že mám jediný úkol. Máme. Oba. Nezamilovat se. Protože další zlomené srdce už bych nepřežila. 

Ale ten sex. Pane Bože! Jeden z nejlepších.