tolik běsů..

A je to zpátky. Všechno. Ty dny, kdyse všechno kolem točí. Kdy ve vzduchu víří démoni a já končím s jizvami na všech možných částech těla. Tam, kde to není vidět. Dny, kdy se vypnou všechny sociální sítě a nezvedají se telefony. Dny, kdy jsou sousedi vytopeni přívalem mých slz. Bolest, která přestává jen když mám nehty zaryté kdekoli ve své kůži. Kdy nejde vstát z postele. 

A tak zapnu ty sítě, že si napíšu o pomoc.

A pak přijdou ty zprávy: "Hele Vílo, já ti chci jen říct, že kdyby ti zase bylo mizerně, tak mi koukej napsat a vyřešíme to. Neubližuj si, ano? Prosím.." 

A tahle zpráva pak spustí další příval slz. A další. A další.

Protože je zřejmé, že mu psát nemůžu, protože by asi těžko vysvětloval své přítelkyni, že holka, kterou miloval, se řeže kvůli debilovi, kterého milovala...

A tak se ty sítě zase vypnout. A mentální breakdown pokračuje. 

Ještě jedno zlomený srdce a zemřu. Přísahám, že tuhle bolest už víckrát nezvládnu.

V životě se mi stalo asi 4x, že mi přeplo. Totálně. Kdy mě ti démoni přemohli a já jsem potom nevěděla, co se stalo, protože jsem to v tu chvíli nebyla já. Nebyla to víla. Byli to děsové. Kteří řvali, křičeli a drali se napovrch.

Před třemi týdny se mi to stalo znova. A bylo to ten nejhorší pocit, co jsem kdy zažila. Kdy už jsem opravdu musela ten telefon zvednout a po čtrnácti letech to číslo psychologa vytočit. Protože jsem to nebyla já. Ani trošku. Protože jsem měla tak hrozný strach, že mě ti démoni přemohli a že už je nepřeperu. 

Chvíle, kdy jsem seděla na studené zemi a přála jsem si, aby mě někdo odvezl do Bohnic. Ale neměla jsem nejmenší sílu dojít tam sama. I když to mám prakticky jen přes ulici...

Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd, zpívá Mardi. A tak prohlížím. Snažím se ho osahat. A už jsem se konečně naučila nehledat dalšího chlapa jako náplast. Bejt prostě tady a teď sama se sebou. A snažit se naučit usínat před očima s jinou představou než tou, jak skáču a padám.

Posledních devět let jsem svou hodnotu měřila podle toho, jak moc mě měl ten blbeček rád. Sebeúcta mi postupně klesala, až dosáhla společně se mnou toho dna. A teď se to musím naučit. Mít se ráda. Vážit si sama sebe. Naplánovat si dovolenou podle toho, kdy se hodí mně, ne podle toho, jestli má nějaký idiot krátký nebo dlouhý týden. Koupit si mixér, jen protože chci a pak ho třeba měsíc nepoužít, protože to není moje povinnost využívat ho denně, když ho mám. Protože mixér je na celý zbytek života. A ten já mám přece před sebou. Ještě nehodlám končit. Ještě ne. Snad.

Jenom ten dnešek je prostě zase blbý.

Já totiž z duše nenávidím jméno Lucie. Už dvě takové mi zničily vztahy. Obě malířky. Jebat ty kundy, do píči. 

#princeznavole
#muselotoven