Po prázdninách mi na zápěstí zbyly dvě jizvy, na jenom rameni otisk zubů a na druhé paži brutální modřina.
"Prosím zbij mě, protože jen když cítím bolest, dokážu dál žít."
A tak to splnil.
Akorát mě nenapadlo, že opravdu kousne takovou silou. 

Všechno je nějaké zvláštní.

Přála jsem si cítit v duši klid.
A tak se ke mně dostaly Čtyři dohody.
Kterým jsem se tak dlouho bránila.

A ještě předtím jsem udělala strašnou hloupost.
A jinou hloupost dělám teď.
Dnes a denně.
A zase jsem ta, co ubližuje...
Co si nechává ubližovat.

Někdy je to celé těžké, protože nevím, kdo já vlastně jsem.
Protože nevím, co dalšího chtít.
Co si přát.

Protože se těch přání kapku bojím.

Protože v nich nechci manipulovat jiné lidi.

Kdo je vlastně Víla?
A co od života chce?

Proč už jí v noci zase budí děsy?
Proč se zase bojí chodit spát?

Co bude dál?
Ten, kdo mi teď vstoupil do života... Je ten pravej?
Nebo je to další typický tinder guy, který se vlastně vázat nechce?

Dokážu být ještě šťastná sama za sebe?

 A kdy jsem se tak naposledy cítila, když pomineme zahrady Tivoli?

A najdu někdy odvahu říct nejbližším, že ten týpek z parku byl černoch? Nebo zůstaneme u pojmenování "průměrný Američan"? 

Celý můj život se točí kolem chlapů.

Mohla bych, prosím, konečně začít milovat sama sebe, nezávisle na jejich pozornosti?

Děkuji. 

Další jizvy už by totiž byly až až nápadné....