dvě ryby pod hladinou

Ještě pořád je to těžké. Některá témata jsou tabu i po takové době. Jsou otázky, na které se ptát nechce. Jsou věci, které slyšet nechce. Třeba jestli ten minulý čas slyšela správně. Jsou věci, které říkat nechce. A on to ví. A stejně se ptá.

Už to nebolí, jako tehdy. Možná to vlastně nebolí vůbec. Jen to odkrylo tu starou ránu a z tehdejší jizvy vyteklo pár kapek krve. Možná si do té staré rány zajela nožem sama. Možná si velmi rychle všiml, že ten nůž vytáhl, a stejnou rychlostí ho uklidil.

Když se tehdy před těmi třinácti lety poznávali, dal jí záludnou otázku. Proč když se baví s ním, tak má úplně jiný hlas, než když se baví s ostatními. Nevěděla. Nedělala to schválně. Tušila. Pak si přečetla plno článků, které její tušení potvrzovaly. Vlastně bylo hrozně zvláštní, že se jí tohle dělo i po takové době. Když jí bylo skoro třicet a byla se vším srovnaná. Už dávno neměla mít ty puberťácké sklony. Už dávno měla být dospělá.

Ještě pořád je to těžké. Možná ji to bodlo hlouběji, než si chtěla připustit. Možná se z toho zase bude dostávat nějakou dobu. Jako pokaždé.