Potřebuji se vypsat. 

Já prostě jsem deníčkový typ. Ten který si uvědomí věci až když je vidí na monitoru. A může je nechat plavat až když stiskne tlačítko publikovat.

Fakt mi blog.cz chybí. Hodně. Protože tady to nikdo nezná a píšu si jen sama pro sebe. Úplně to není ono. Ale co už.

Štvou mě lidi. Mám jich plný kecky. Štve mě to, že jsem pravděpodobně jediný člověk v republice, který nařízení dodržuje a netrajdá si mezi okresy a nevídá se s lidmi z jiných domácností.

Následující věci spolu vůbec nesouvisí.

Štve mě to, když mi lékarnice prodá jiný věci, než chci, jen proto, že má blbou náladu a bere mě na hůl.

Štve mě věta: "Tohle se děje denně, akorát o tom nikdo nepíše." Ale když už o tom někdo píše a stalo se to, tak to sakra ber v potaz. Trochu se zastav, popřemýšlej nad tím, řekni že ti je to líto, chovej se jako člověk. 

Mám pocit, že nám covid vzal emoce. Vzal většině lidí tu schopnost empatie vžít se do toho, když někdo zemřel. Mně ne, já byla cynik už předtím. Ale stejně... Vidím chodit lidi po staromáku, kde šlapou na křížky a ani tam si nevezmou respirátor. Není tohle snad to jediné místo, kde to venku dává smysl? Kde se tím dá najevo ten respekt? Fakt je tak těžké říct, že to je smutné, když se utopí tři mladí kluci v městě, kde jsem vyrůstala? Opravdu je lepší říct: "Děje se to denně, akorát se o tom nepíše."? Vážně? 

 Rozdělil nás. Jsme schopni hádat se o věci, které nedávají smysl.

A vzal nám zbytky zdravého rozumu.

A mně iluze o tom, že vysokoškolsky vzdělaní lidé dokážou používat kritické myšlení. Protože mě dokáže překvapit, kolik lidí si vážně myslí, že při testování dávají do nosu čipy, že covid neexistuje a vše to je pouze reakce na 5G sítě a podobně. 

 Lidé žijí ve strachu. A mně z toho pravděpodobně brzy jebne.