Noci byly vždycky těžké

A čím víc si na sociálních sítích hraju na tu cool a free holku, tím větší mám deprese. Usnout dokážu jen s představou, že se zabíjím. Nemám život ve svých rukou, tak v nich chci mít aspoň jeho konec.

Čím víc se na okolí směju, tím horší jsou ty pády dolů o samotě a po tmě. Všichni ti démoni vylezaji, sapou se po me duši a já už zase nemám energii jim vzdorovat a chci jen brečet a zvracet. A vím že mě to zase přejde a zase budu dobrá. Jen to teď zas všechno až moc bolí.

Lidi které mám ráda od sebe odstrkuji. A tak jim raději ublížím vědomě než něco podělat omylem. Je ironické, že ty slzy teď ronim z dojeti nad tím, že jeden z těch, které jsem takhle vědomě odstrcila, mi jako jediný řekl, že on by mě nenechal se zabít, že by mi to rozmluvil. Jako jediný to neshodil do vtipu a vzal to vážně.

Člověk může stokrát rict, že si chce ublížit, ale kdo to te rozesmáte holce uvěří. Tady už nikdo nezná ty me zoufale projevy z gymplu. S těmi lidmi už nejsem v kontaktu. Jsem o deset let dal. O čtyři sta kilometrů jinde. Proto mě děsí, že tady ti démoni pořád jsou. Že vždycky jen usnou, ale pak se probudí, když vycítí příležitost...

Z profilu na sociálních sítích vypadam jako reklama na štěstí. Jenže tak free jsem jenom proto, že mi na životě vlastně vůbec nezáleží.

Asi by to nikdo nepochopil, kdybych to teď všechno skončila. Jenže nikdo nedokáže cítit tu bolest, kterou za temných noci, kdy nemůžu usnout, cítím já...