...Mít v duši pohodu byl můj sen...

Nečekala jsem, že mě něco může takhle semlít.

Když jsem v patnácti dostala MP3, tak jsem tam měla různé písničky, ale jedna z nich byla Kapky proti slzám a Digitální děti (která začíná dost příhodnými slovy "Vyhulenej Víťák.."). Ze Šroubů a matic, stejně tak z Hledá se žena se mi otvírá kudla v kapse, ale jinak mě jejich písničky provázely od těch patnácti až do včerejška. Mám je ráda už jen třeba proto, že zpívají písničku Psycholog. Nebo proto, že jsou to kamarádi mého milovaného Wendy a Víťa má´na FB doteď profilovku, kde vedle něj sedí v závoďáku na Pražským rallysprintu... A já mám na dveřích fotku Wendy a Michala Faitla z toho samého dne.

Byla jsem na mnoho jejich koncertech. Jen loni na dvou. V srpnu a září. A snad všichni věděli/viděli, že to je špatné, jenom mě prostě nenapadlo, že až tak...

Takže když zveřejnili koncert v Karlíně, bylo jasné, že jdu. Když před Vánocemi řekli, že to bude na dlouho poslední, byla jsem smutná. Když jsem viděla záběry na Silvestra z říjnového koncertu, nechápala jsem, jak se to za ten měsíc od chvíle, co jsem ho viděla naposledy, mohlo takhle brutálně zhoršit. V tu chvíli jsem začala doufat, že se toho únorového koncertu vůbec dočkám... A stejně mě to neskutečně rozbrečelo, když jsem se dočetla, že to bude bez Vítka...

Bylo to krásné rozloučení. Jen když všechno bylo v černé, včetně konfet, tak to bylo tím tuplem smutnější... Takže jsem u Apolináře a u Motýlů prostě brečela jak malá holka. A dneska když na mě skáčkou odevšad recenze, tak brečím taky. Je mi neskutečně líto, že kluk, jen o trošku starší než jsem já, dopadl takhle. Ale pořád nepřestanu doufat, že to úplný konec není. Že ho teď nechají novináři být a on si bude moct svou duši uzdravit. Že hlavně bude chtít se uzdravit. Ale nevidím důvod, proč by nechtěl, když slova mého titulku si do písničky složil on sám...

Nechtěla jsem si tady tu svou duši takhle vylívat. Jen jsem prostě netušila, že dokážu takhle moc bulet kvůli průměrné popové kapele....