free I fall

Kdyz jsme si s Jessem zacinali psat, byli jsme spoluhraci ve hre, neznali sve obliceje ani sva prava jmena. Jak vypadame jsme zjistili asi do tydne, ale domluvili jsme se, ze jmena resit nebudeme. Do dvou mesicu jsme znali uz i presnou adresu. Po roce uz nebyla zadna hra, ale obycejnej facebook. S realnymi jmeny i fotkami. Zbyvala posledni bariera. Setkat se. A jeste pred prazdninami jsme docela jiste vedeli, ze tenhle most prekracovat nebudeme.

---

A pak jsme v srpnu stali par hodin na Zofine, koukali jsme se do vody a povidali si.

A pak jeste dvakrat. Sice to uz nebyly hodiny ale minuty, ne v Praze ale v cizich mestech, kde jsme se potkali relativne nahodou, ale i to se pocita.

Ale porad nevim, jakou ma barvu oci. Proste nevim. Protoze jsme se do nich nedivali.

Hodne jsem se bala, aby se to tim setkanim nepokazilo. Opravdu moc. Protoze je to tak skvely kamarad, ze si uz asi moc nedokazu predstavit, ze by nekde v mem zivote nebyl. A tohle ted jsem. Jeho nejlepsi kamaradka. A on to samy v klucicim provedeni.

Jeste nejaka bariera mezi nami je.

Ale u te bych opravdu byla rada, kdyby zustala.

Protoze pak uz bychom jenom padali a na to ja nejsem pripravena.

Je to jako kdyz v jednom dile HIMYM rikala Victoria, ze nejlepsi je ta chvile tesne pred polibkem. Tesne nez se rty dotknou...

A ja tuhle tu chvili pokazit nechci.

Ale bavi me si s tou prekazkou mezi nami hrat.

Bavi me ten pocit, kdyz jednou za cas rekne neco, co se kamaradkam rikat nehodi.

Treba slovo okouzlujici.

Nebo sluvku pritahovat.

Nikdy bych neverila, jak muze byt shluk pismenek sladky.

Ale musi to zustat takhle, jak to je.

To jsme totiz stastni vsichni.

A kdyby se cokoli zmenilo, skoncilo by to jedine slzami.

Nebo treba ne.

Ale zkouset to nehodlam.

Tim jedinym jsem si jista...

Cim si nejsem jista vubec je to, jestli vic manipuluji ja nebo on...

*****

Ctyrikrat.

Uz ctyrikrat.

A ted jsme si do tech oci zirali.

A stejne tu barvu nevim.

Protoze kdyz vidim ten jeho usmev, tak taju...