ale..

Protože mě bolí srdce, když mám myslet na to, co opravdu cítím.

Protože je pro mně jednodušší být šťastná a řešit povrchní věci...

A radovat se z toho, že mi píše cizí člověk, se kterým se nikdy neuvidím, než...

Než plakat kvůli tomu, že někoho, koho miluji celým svým srdcem už tolik let, prostě nikdy doopravdy mít nebudu, protože vždycky pro něj bude nějaké "ale".

A všechno co se řekne před slovem ale se nepočítá...

Protože přestěhovat se kvůli něj přes půl republiky a za rok změnit úplně celej život je někdy málo.

Protože nejsem šťastná, nemám to, co doopravdy chci a pokaždý jsem v tom autobuse brečela, když jsem jela od něj z hokeje.

Protože sama...

Sama...

Nikdy s ním...

Nikdy my.

Vždycky jen on a já.

Nekonečné otázky a pořád stejné odpovědi...

"Já ještě nevím, to záleží jak bude Kladeňáček chtít..."

A tvářit se, jak jsem nad věcí a v pohodě...

Že mi to tak vyhovuje.

A o probrečených nocích ví jenom spolubydlící, protože máme tenké stěny a to věčné vzlykání přeslechnout nemůže...

Protože kolikrát, když se vrátil domů dřív, mě viděl s uplakanýma očima a snažil se říct aspoň nějaký z těch nepochopitelných ajťáckých vtipů, aby aspoň trochu rozesmál...

Tohle nikdo neví...

Protože někdy člověk udělá tisíc věcí správně a jednu špatně...

A stejně je ta jedna nepřekonatelný problém, který bude vyčítat pořád...

A pořád...

A pořád...

A že jedna debilní shnilá jahoda je hroznej problém...

Fakt že jo...

A ona bude další noc jen brečet...

A brečet...

Protože ho tak hrozně miluje a tak hrozně to bolí...

Že on s ní ten společný život nechce...

Že on bude vždycky jen on...

A ona pro něj "somebody that I use to know..."

27.

A všechno je v píči...

A nenávidí jahody...

Když žárlím, je to špatně.

Když se ptám, je to špatně.

Když jsem nad věcí, je to špatně.

Když nekladu otázky, je to špatně.

Když přemlouvám, je to špatně.

Když nepřemlouvám a dělám věci sama, je to špatně...

Jenom malá, obyčejná, ubrečená nula.

Které se to největší přání nesplní.

Protože on vždycky bude hledat nějaké "ale".

Jenže...

"Všechno co se řekne před slovem ale se nepočítá..."

Kdyby tak věděl..

Jak moc se mi každou noc stejská...

Jak moc mi chybí...

Jak moc se snažím jenom kvůli něj...

Jak moc se i po té době usmívám na mobil, když mi ráno napíše...

Jak moc se v tom všem plácám, protože nevím, co víc pro něj udělat...

Jak moc se sakra snažím...

Jak moc se bojím, když se neozve, že dojel v pořádku...

Jak moc ho miluju...

Jak moc se mi ze sebe chce zvracet, když vidím ty byty u Oázy a vidím v tu chvíli, jak se to všechno sesypalo, jak domeček z karet...