I know, there is a way...

Je to zvláštní, když o mně lidi říkají, že jsem šikovná. Úžasná. Že svou práci dělám výborně. Když tam jsem půl roku...

Když se to ke mně dostane v jeden den od dvou lidí, kteří se navzájem neznají, tak vlastně vůbec nevím, jak na to reagovat.

Mně totiž přijde, že se pořád tak nějak plácám.

A navíc jsem tahle slova na svou adresu nikdy předtím neslyšela...

Spadla jsem do vody, plácám ručičkama okolo sebe, držím se na hladině, ale absolutně netuším, co dělám.

Fake it till you make it.

Prostě nevím.

Dělám všechno podle svého nejlepšího svědomí, tak jak mě to vždycky učil děda.

Protože si ještě živě pamatuji, co se mi na školách líbilo, nelíbilo, s čím jsem sama měla problém, a co by mi tehdy nejvíce pomohlo.

Když jsem se rozhodla, že chci být psycholožka, zařekla jsem se, že i kdyby mělo jen jediné dítě mít lepší dětství, tak to stojí za to. Že prostě nechci, aby se ve škole trápily tak jako já.

Každý den se snažím ty děti rozesmát.

I kdybych ze sebe měla dělat úplně blbou, i u těch nejstydlivějších prcků nakonec dosáhnu toho úsměvu.

Puberťáky nepočítám. :D Respektive u nich počítám něco jiného, a to kolikrát mi řeknou znuděné: Booože.. :D

Jeden den se náhodou něco naučím, druhý den to předávám rodičům, jako by to bylo něco samozřejmého a oni mi děkují, že něco tak lehkého, ale zároveň chytrého, je vůbec nenapadlo.

Už se mi stalo i to, že i když mají rodiče každé dítě na jiné škole, tak u mě byli na vyšetření s jedním, které ke mně spadá, a objednali se i s druhým, co je spádově někde jinde, protože se jim moje práce líbila.

A když mi pak přijde od učitelů tahle zpětná vazba, že jsem prý úžasná, tak si myslím, že přehání.

Jednou bych však chtěla dosáhnout toho, aby se to proměnilo ve skutečnost a já opravdu byla ve svém oboru skvělá.

A já v něm budu skvělá!!!

Jednou fakt jo. I know, there is a way.. :)