dlouhý noční nostalgický článek o ničem

Vlastně si to celé potřebuji prostě shrnout jenom pro sebe...

---

Září 2009

"On je jediný, kterého bych kdy mohla milovat..."

Říjen 2009

"Bacha! Auto!"

"Ty ses lekla.." *usmál se nevěřícně*

"To si piš že lekla.."

"Už jsi zase andílek"

"Můžu ti něco říct?"

"No..?"

"Sereš mě, neskutečně mě sereš hochu..."

"Slyšel jsem už i lepší vyznání lásky."

Listopad 2009

Chtěl se ji zeptat pouze na jednu otázku. Aspoň to takhle řekl. Ta otázka zněla, jesli někdy uvažovala o tom, že se s ním může bavit i normálně. Podívala se na něj a s tím nevinným úsměvem mu vážně odvětila, že ne. Druhou větou mu prostě oznámila, aby nestrkal nohy tam, kde je má ona. Vyznělo to zvláštně. Uvědomila si to. On ty nohy dal na topení schválně. Naoko se nahněvala a přehodila si je na druhou stranu. On udělal opět to samé. Přičemž si nevšiml, že mu kopla do batohu. Když si nemohla vybít zlost na něm, zašpinila mu aspoň tuhle "školní potřebu"...

Leden 2010

My se spolu nebavíme? - Bavíme, proč myslíš, že ne? - Měl jsem dneska takový dojem - Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi upřímně? - Ano - Kdybych se s tebou nebavila, tak by ti to nevadilo ne? - Kvůli čemu ti to tak připadá? - Nevím, třeba protože už to není takové jako kdysi.. - Jaké to bylo kdysi? - Více jsem se smála - Já nevím, co od tebe mám vlastně čekat.. - To jsem tak strašná? - Posloucháš mě? - Jo, když nevíš, co ode mě čekat, tak se asi chovám strašně.. - Ne, akorát jinak ke mně, a jinak k ostatním - Nenapadlo tě někdy, že k tomu mám svoje důvody? - Řekni mi všechno co tě trápí..

Únor 2010

Anetko…Proč si hraješ na něco co nejsi? K takové citlivé slečně se nehodí těžké boty a černé vlasy.

Březen 2010

"Co pro tebe můžu udělat?" ptá se, protože vidí až moc dobře, jak na tom jsem. Nadechnu se a vyslovím své přání: "Obejmi mě, prosím!" říkám a už zase nemůžu zastavit slzy. Jako malá holka. "Anet, neplač. Anetko. Pochop to prosím. Tohle je to jediné na světě co nesmím! Ublížilo by ti to ještě více!" obhajuje rozumně své chování a jen se kouká. Mně však tečou po tvářích slzy jako hrachy. "Máš mě rád?" zašeptám. Mlčky přikývne na souhlas a dodá: "Ne všechno co chceme, můžeme v životě mít."

Na třetí kolej přijíždí vlak. Společně nastupujeme. Tiše vzlykám, lidi se po mně koukají a on… On mě nesmí ani obejmout. A já ho vlastně chápu…

Duben 2010

Dnes jsem byla tou holkou vedle tebe zase já. Ta hodina s tebou na nádraží. Padlo hodně věcí, které asi ty dvě, co tam byly taky, nemohly pochopit. Třeba že říkáš pravdu. Jen někdy je prostě lepší říct pohádku, aby to tomu druhému neublížilo více. A přitom ses díval na mě. Víš, jenže ty tvé pohádky mě bolí, Davide. Padla otázka, zdali se budeme ještě za dva roky znát. Tak moc bych si přála aby ano. Jenže co je jisté? Nic. U tebe není jisté ani to, jestli se mnou promluvíš zase příště, natož tak za nějaké roky.

Mám tě ráda, víš? A budu tě mít ráda napořád.
^{Třeba si to jednou rozmyslíš..}

Květen 2010

"Čau! Zaprvé nevím proč bych tě neměl mít rád. Zadruhé nevím, proč přede mnou utíkáš."

Červen 2010

"On tě má rád, Anetko, jen to dává najevo svým zvláštním způsobem. Ale jemu na tobě strašně záleží."

***

"Tobě by to s Davidem slušelo :) slyšela jsi to poslední co ti říkal? Že mu připomínáš Dory a potom dodal: 'Ona byla taky pěkná'. Vy se ještě dáte dohromady :P "

Červenec 2010

Nikdy nezáleží jen na mě nebo na tobě. Vždy záleží na nás obou. To mi taky říkáváš. Ale.. Na tobě záleží víc. Jenže já věřím. Vždy budu věřit v tebe. V to, že jednou přijdeš na to, jaká jsem. V to, že si jednou promluvíme úplně o všem. A já ti řeknu, jak jsem tě měla ráda. Jak mi na tobě záleželo. Jak jsem tě vnímala. A ty mi snad řekneš zase něco povzbuzujícího.

V tohle budu věřit a tu víru mi nikdo nesebere.

Říjen 2010

S ní šel vždy jen do prvního vagónu. Ten byl mezi těmi ostatními něco, co by se dalo považovat za první třídu. Sedačky opatřené potahy nebyly v jejich regionu zrovna nejpoužívanější. Možná pro ni chtěl něco extra, když ji tam vodil. Možná. S ostatními totiž jezdil v obyčejných vagónech. V těch ostatních. Společných, udrncaných. V těch kde se člověk mačkal na druhého a byl tam vydýchaný vzduch. Nechápala ho.

A taky nechápala, proč se o něj denodenně na nádraží strhla pomyslná bitka mezi děvčaty. Vyhrála vždy ta, která stála nejblíže schodům. Občas stály v řadě jako slepice. Jakoby najednou všechny dívky, které ho znají chtěly jet pouze s ním. Kdoví jak to vnímal on. Jeho egoistická duše určitě skákala radostí.

Listopad 2010

D: "Mám horečku."

Víla: "Tak to vysvětluje proč mi píšeš."

Únor 2011

"Takže jinak řečeno, ptáš se, jestli tě mám rád? Ano, mám tě rád!"

Duben 2011

Poslední týden a pak už ho nikdy neuvidím. Nikdy. Dokážete si představit jak takové nikdy probíhá? A jak vypadá nic? Já ne. Proto se toho docela děsím..

Květen 2011

Potkala ho na chodníku. Šel asi dva kroky před ní. Ona by šla rychleji, ale nechtěla ho předběhnout. Nechtěla, aby to věděl, že za ním je. V uších měl sluchátka a puštěné písničky.

Scéna za přechodem musela být pro náhodné kolemjdoucí humorná. Čekala, jestli přejde. Nepřešel. Ona tedy taky ne. Jenže on zpomalil. Doufal, že ho dožene. Ona se za ním zastavila. Čekala až on udělá další dva kroky, aby si stále držela ten tříkrokový odstup. Rozešla se a on se otočil.

Vyndal si z uší sluchátka a usmál se. Úsměv. Na jeho tváři. Úsměv, který patří pouze jen a jen jí.

Červen 2011

Odpoledne na ni čekal. Respektive, čekal na to, až ona dočeká na Verču*. I když ji přemlouval, aby šla jen s ním.

Nakonec Aneta* šla uprostřed. Taky už klasicky. Nejvíc se totiž cestou bavila ona s Davidem*. Tak tomu bylo i poslední cestou ze školy.

Víc jich nebude. To už je definitivní. Jestli se někdy potkají, tak jen neplánovaně, to je jisté. Ale pravděpodobné je, že se (konečně) jejich životy rozpletou a půjdou dál svou cestou.

Už nebudou žádné náhodné doteky, žádné úsměvy jen tak mimochodem, žádné hluboké pohledy do těch jeho zelených očí.

Změnil mě. Hodně. Občas, když se snažím pochopit, proč se lidé zachovali tak a onak, sama na sobě pozoruji, že používám jeho zbraně. Ptám se jako on, chovám se jako on. A rázem mi lidé věří. Dokonce i občas použiji sem tam nějakou jeho frázi. Setkání s ním pro můj život bylo důležité... A teď je mi líto, že to tak rychle uteklo.

**********************************************************************************************************************

Březen 2019

Za celou tu dobu 9 - 19 jsme se z FB smazali a znova přidali asi 5x…

6 let spolu nepromluvili ani slovo.

Někde v mém zorném úhlu byl podvědomě pořád...

Slova "sereš mě" zazní z mých úst pokaždé, co se vidíme, stejně jako jsem mu je říkala tehdy...

"V tohle budu věřit a tu víru mi nikdo nesebere." ... Devět let. Někdy to andělům trvá fakt kurevsky dlouho, než splní jedno jednoduché přání...

Ty naše cesty jsou hodně propletené. A já nechci, aby se někdy rozpletly úplně. Ten stav, že se občas protnou, mi totiž nesmírně vyhovuje.

Pokaždé když se s ním loučím, snažím se to obejmutí vtisnout do paměti, kdyby to náhodou bylo naposledy.

A teď se z toho zase dostanu a zase o něm budu mlčet. Slibuji.

Jen jsem si to pro sebe potřebovala všechno připomenout.

Protože pohled do těch hlubokých zelených očí mi odkryl hodně, ale paměť není nikdy úplně dokonalá.