Síla starejch vín

Vždycky se pozastavuji nad tím, jak je možné, že i když spolu pět let nejsme, tak je ze mě pořád tak hotovej. Nechápu to. A pak mi napíše D. A já v tu chvíli pochopím úplně všechno.

---

Mám to v hlavě pořád. A bavím se představou, že by z toho jednou mohl být báječný film. O panu režisérovi..

To on mě navedl na tu cestu, kterou jsem se dala. A teď, když jsem se začala ztrácet, se objevil, asi abych z cesty nesešla.

On žije můj sen a já ten jeho. Prohodili jsme si to. A zároveň teď každý žijeme svůj sen.

On si pamatuje na den, kdy jsme se setkali poprvé, když mi bylo asi osm let. Já si pamatuji úplně přesně na den, kdy jsem ho zaregistrovala poprvé já. Když mu bylo 15, stál na nástupišti u výtahu, otočený zády, vyhublý, vysoký kluk. Bylo jaro, teplo, měl na sobě jenom mikinu a čekal na vlak. A my jsme ho hodnotily slovy, že má fakt sexy prdýlku. V tu chvíli jsme tam stály tři. A všechny jsme ho chtěly.

A trochu kecám. Protože úplně poprvé jsme se setkali už v porodnici.

Kolikrát jsem mu visela na rtech a jen prosila, aby mluvil dál, i když to, co říkal, nedávalo nejmenší smysl.

Kolikrát jsme byli zticha a jen se koukali do očí, protože každé další slovo by bylo zbytečné.

Kolikrát jsem kvůli něj plakala a kolikrát mi on sliboval, že tady pro mne vždycky bude. Vždycky. O půlnoci, ve tři ráno, v pětadvaceti letech. Vždycky. A fakt byl. Pokaždé, když už jsem se odhodlala a uplakaná, na dně, mu psala, pokaždé hned odepsal.

Když na mě jde depka, tak bych si měla vzpomenout, jak jsem mu skočila kolem krku, když jsem ho po sedmi letech,co jsme se nebavili, uviděla. Ono se to ani nedá popsat. Čirá radost. Prostě jen to, že byl opravdový a byl pro mě teď a tady. Jenom pro mě...

...

"Znáš Hledá se Nemo? Ty jsi jako ta popletená rybička. A Dory, tu já mám nejraději."

...

"Dneska se mi o tobě zdálo."

...

"Jsi jediná z celé střední, koho jsem od té doby viděl. S kým jsem se chtěl setkat."

...

A pokaždé, když mi přijde zpráva: "Kafe? Pivo? Snídaně? Oběd?" Tak bych se nejraději vykašlala na všechnu práci, sebrala klíče a běžela klidně až na konec světa.

A on to ví.

Vždycky to věděl.

(A na konci světa bych pak seděla, koukala do těch jeho zelených očí, a mlčela. Protože pořád nejsem schopna v jeho přítomnosti ze sebe dostat kloudnou větu. Marná. :D)

Moc bych si přála všechno to, co se mi v hlavě odehrává, ze sebe vypsat. Ale obávám se, že i kdybych to psala tisíckrát dokola, stejně by to nepomohlo. Vlastně jsem asi jen šťastná, že pro něj nejsem vzduch.