bezdůvodný důvod

A někdy si prostě připadám stará a směšná. Třeba když sedíme v hospodě u piva, dva bezdětní a povídáme si o tom, jak dnešní rodiče neumí vychovávat děti a jak my bychom to dělali lépe.

Jsem přeučený asociál. A ty jsi prostě kočka. Nepolapitelná. Vyzývavá, ale ne prvoplánově. Přesně taková, jako kočky bývají.

Obejmout se a přitom vědět, že přesně tohle může být naposledy, co se vidíme. Stejně jako se můžeme setkat zase za týden. Jeden nikdy neví. Ne u něj. Ne u mě.

Proč se vlastně vidíme? Potřebuješ něco? - Nepotřebuji. Jenom jsme se už zase dlouho neviděli.

Protože já si hrála s vlasy a on roztrhal účtenku.

Každý v sobě máme kus autisty.

Plácal čtyři hodiny v kuse. Vůbec nevím co. Prostě jsem jen koukala do těch jeho očí. Užívala si jeho pohled. Koukala na jeho ruce, které nevědomě trhaly pivní tácek... Čtyři hodiny, kdy jsem se usmívala od ucha k uchu, drze vyplazovala jazyk a byla šťastná.

Chvíle s ním jsou vzácné. A proto je tak zbožňuji.

Hrozně se děsím toho okamžiku, až se zase odstěhuje o kus dál...