..A v erbu nemá lněnou utěrku...

Všude na internetu jsou teď v módě fotky, na kterých se porovnává, jak vypadal člověk teď a jak před deseti lety. Tak jsem to chtěla zkusit taky. Pracně jsem hledala fotku z mých šestnácti. Abych zjistila, že mám jedinou a že jsem prakticky stejnou vyfotila den předtím po těch deseti letech. Takže jsem to srovnala a došla k závěru, že mě pořád nebaví se česat a líčit a pořád vypadám na těch šestnáct. Nebo možná kecám. Přijde mi, že na té pracovní fotce z šestadvaceti vypadám ještě o kus mladší než v těch šestnácti. Pořád kulím oči, jsem snílek a žiju si ve světě různých příběhů ve své hlavě. Protože jak jsem řekla už asi milionkrát a stále si za tím stojím - život v mé hlavě je daleko zajímavější než ta nudná realita v místě, kterému se říká nohama na zemi.

Možná mě trošku štve, jak se lidi málo koukají do očí. Za poslední měsíce jsem si vybudovala zábavu v navazování očních kontaktů s cizími muži v metru a na cestách. Vždycky mi neskutečně zvedne náladu, když ten oční kontakt udrží a na první dobrou se usmějou, takovým tím spontánním bezmyšlenkovitým a zároveň neskutečně milým úsměvem. Nestojí to nic a přitom to tak moc zvedne náladu. Tohle by měla být první znalost, co se učit už ve školce. Neztrácet víru ve svět, a prostě se usmívat. Co mě trochu děsí je, že i když si fakt pořád připadám na šestnáct, tak že se na mě poslední dobou začínají usmívat tatínci předškolních dětiček. Ale pak se vždycky usměje i nějakej ten devatenáctiletej klučina a skóre je srovnané.

Pořád tak nějak tápu v tom, co chci od života. Když má člověk za svůj životní cíl práci s dětmi a bydlení na Vyšehradě... A v šestadvaceti přesně tohle má... Tak je čas si vytyčit vyšší cíle. Jenže já fakt nevím jaké. Možná bych prostě jen potřebovala seznámit se s nějakými novými lidmi, aby mě posunuli zase někam dál. Mám pocit, že stagnuji. Že už mě dlouho nikdo nikam neposunul. Možná je to jediné, co potřebuji, zase zpátky banda klučičích kamarádů, kteří mě o víkendech budou brát na pivo a budou se mnou řešit všechno od politiky až po to, jak špatně se shání podprsenka pro můj obvod hrudníku... Asi jsem prostě jen ráda středem pozornosti. Asociální Víle chybí lidi. Svět se v prdel obraca...