jen málo

Cpát se v KFC hranolkama.

Těsnit se u malého stolečku.

Smát se a přemýšlet nad tím, co je teď a tady.

A pak se nešikovně pohnout a navzájem se pod tím stolem dotknout nohama.

Koleno na koleno.

Kdyby to byl film, čas by se v tu chvíli zastavil.

A protože je čas relativní, tak on vážně na chvíli ustrnul.

Najednou vidět záblesky dob minulých.

Cítit stejný oheň.

Obrazy toho, co se vážně stalo.

Všechny ty roky, které byly.

Podívat se na sebe.

A oba okamžitě intuitivně ucuknout dozadu.

Jako ucukne ten, kdo se dotkne horké plotny.

Všechno to trvalo sekundu.

Byla to maličkost.

Ale vyvolala tolik vzpomínek.

A pak se zase tvářit, jako by nic.

A pokračovat v tom, co je teď a tady.

Dát si do pusy nenuceně další hranolku.

Znovu na tvář vyloudit ten bezstarostný úsměv.

A přitom na tu sekundu v těch pohledech bylo řečeno úplně všechno...